LINDEER

image

D O T Y K

každej den se potřebuju zamilovat. je to jako droga v milionech dávkách. vybírám si mezi muži, jídly, obrazy, rostlinami. cítím v sobě takový žár, že kladu svoje rozpálený dlaně do sněhu a nechávám jim odpočinout. sníh taje pod jejich žárem a zanechává v něm jen mokrou nejistotu nově odkrytý půdy. každý den mám potřebu tuhle energii, cit, tlukot srdce do něčeho vložit a nechat to dál žít svým mikrotempem.

jsem závislá na dotecích. dřív jsem cukla jen při pouhém podání ruky a nevědomky proč, jsem se jich začala bát. dotek ve mně ovšem vyvolává takovou vlnu nervové odezvy, že prudký šok se nesměle přehoupne do orgastické extáze a na moment, který v času nekonečna neznamená nic mě činní nejšťastnější bytostí.

E X T Á Z E

pohladit zaschlý nátěr olejomalby, zarýt se nehty do tenké kůže prsou, odhrnout kolenem okraj lemu, upadnout do čistých peřin, poslouchat škebli, setřít kapičky vody, dýchat na sklo, kousnout se do rtu až to bolí, obmotat vlasy kolem ruky a zatáhnout, letmo se dotknout zápěstí, malovat vesmír obyčejnou barvou, přitisknout na zeď, svázat ruce, mrknout přes místnost a políbit šíji. je tolik gest a možností jak mi podlomit kolena. 

Sep 26
držím náš život v rukách a dívám se jak se nám rozpadá. 
kousky padají mezi prsty, už se je ani nepokouším zachytit. jsou jenom v mé mysli, střípky mojí paměti. budu si pamatovaj jací jsme byli. 
mám chuť běžet a rvát si srdce na cáry, zapomínám, že jsi to udělal už dávno sám. hraju s tebou hru na dokonalou domácnost ale uvnitř umírám. po těch letech jsem už imunní vůči bolesti.
odpouštím ti. odpouštím ti vše co jsi udělal, co mi děláš a co mi míníš udělat. však toto ponížení nesnesu. dávám ti sbohem a odcházím.
Sep 4

držím náš život v rukách a dívám se jak se nám rozpadá. 

kousky padají mezi prsty, už se je ani nepokouším zachytit. jsou jenom v mé mysli, střípky mojí paměti. budu si pamatovaj jací jsme byli. 

mám chuť běžet a rvát si srdce na cáry, zapomínám, že jsi to udělal už dávno sám. hraju s tebou hru na dokonalou domácnost ale uvnitř umírám. po těch letech jsem už imunní vůči bolesti.

odpouštím ti. odpouštím ti vše co jsi udělal, co mi děláš a co mi míníš udělat. však toto ponížení nesnesu. dávám ti sbohem a odcházím.

dětská mysl je obdařena neuvěřitlně silnými obranými reflexy.
ve chvíli kdy se děje nepochopitelná bolest, mysl ji co nejdříve vypustí, zapomene a pokusí se proti dalšímu takovému útoku obrnit.
nepamatuju si moc chvíli ani moment kdy odešel definitivně táta. vím jen, že jsem přijela ze školy v přírodě a před autobusem nikdo nestál. jím bramboračku u stolu a máma strašně pláče. pláče tak strašně moc a další tři roky plakat nepřestane. sedí na schodech a táta za sebou zavírá dveře. nějak vím, že už se nevrátí. máma nejí a pořád brečí, nenávidím jí za to protože pokaždý začnu plakat taky. když jí obímám, pláče ještě víc a pořád nechce jíst. nenávidim i tátu. pokaždý když přijde, pošlou mě do pokoje a brečí oba spolu. pak mě zavolají, oznámí definitivní rozhodnutí a pošlou zase zpátky. 
táta s náma nechce být na vánoce. řekl, že by jsme se trápili. pod stromečkem pláču ještě víc a mluvit s ním nechci. máma začíná brečet potají ale pokaždý to na ní poznám. nenávidím babičku. pořád vypráví, že se k sobě vrátí. vím, že ne ale neopovídám jí. mám chuť jí uhodit, hlavně už o tom nemluvit.
máma mě tahá po doktorech. neustále mě o tom nutí mluvit. abych si uvědomila, že to není moje vina, že mě mají dál rádi a nic se pro nás nemění. jenže mění. táta dnem kdy odchází, změní zcela svůj přístup ke mně. už není táta, už je kamarád. bere mě na zakázané filmy, povídáme si o tajných věcech, nechává mě pít pivo. už to nikdy neni jako dřív. už nejsme jenom on a já proti celýmu světu. pak se jednoho dne přestaneme brát za ruku když jdeme po ulici uplně….
táta mi představuje svojí holku. mám strašnou povinost v sobě ji mít ráda. hned od začátku. všechno mu na chvíli odpoštim a myslím si, že to bude dobrý. neni. sedává mu na klíně, říká jí bedříšku, hladí jí vlasy a nosí kytky. často mě hlídá když táta je v divadle. pokouší se mě vychovávat, dělá si ze mě neustále legraci a schazuje mě. táta to dělá taky.  je to tak nepřirozený ale on na mě ohled nebere. tak jako vždycky mě staví před hotovou věc, nikdy se mě neptá jak mi je. nesnášim je oba.
mám ségru. je strašně malá a miluju jí. je tak dokonalá a krásná. tak křehká a bezbraná a je moje. jsem s ní pořád. mám i bráchu, mám je oba. mám mámu, tátu, káču, marii a bena.
nevim jestli ti tentokrát odpustim. i když za to nemůžeš.
sereš mě tati.
May 30

dětská mysl je obdařena neuvěřitlně silnými obranými reflexy.

ve chvíli kdy se děje nepochopitelná bolest, mysl ji co nejdříve vypustí, zapomene a pokusí se proti dalšímu takovému útoku obrnit.

nepamatuju si moc chvíli ani moment kdy odešel definitivně táta. vím jen, že jsem přijela ze školy v přírodě a před autobusem nikdo nestál. jím bramboračku u stolu a máma strašně pláče. pláče tak strašně moc a další tři roky plakat nepřestane. sedí na schodech a táta za sebou zavírá dveře. nějak vím, že už se nevrátí. máma nejí a pořád brečí, nenávidím jí za to protože pokaždý začnu plakat taky. když jí obímám, pláče ještě víc a pořád nechce jíst. nenávidim i tátu. pokaždý když přijde, pošlou mě do pokoje a brečí oba spolu. pak mě zavolají, oznámí definitivní rozhodnutí a pošlou zase zpátky. 

táta s náma nechce být na vánoce. řekl, že by jsme se trápili. pod stromečkem pláču ještě víc a mluvit s ním nechci. máma začíná brečet potají ale pokaždý to na ní poznám. nenávidím babičku. pořád vypráví, že se k sobě vrátí. vím, že ne ale neopovídám jí. mám chuť jí uhodit, hlavně už o tom nemluvit.

máma mě tahá po doktorech. neustále mě o tom nutí mluvit. abych si uvědomila, že to není moje vina, že mě mají dál rádi a nic se pro nás nemění. jenže mění. táta dnem kdy odchází, změní zcela svůj přístup ke mně. už není táta, už je kamarád. bere mě na zakázané filmy, povídáme si o tajných věcech, nechává mě pít pivo. už to nikdy neni jako dřív. už nejsme jenom on a já proti celýmu světu. pak se jednoho dne přestaneme brát za ruku když jdeme po ulici uplně….

táta mi představuje svojí holku. mám strašnou povinost v sobě ji mít ráda. hned od začátku. všechno mu na chvíli odpoštim a myslím si, že to bude dobrý. neni. sedává mu na klíně, říká jí bedříšku, hladí jí vlasy a nosí kytky. často mě hlídá když táta je v divadle. pokouší se mě vychovávat, dělá si ze mě neustále legraci a schazuje mě. táta to dělá taky.  je to tak nepřirozený ale on na mě ohled nebere. tak jako vždycky mě staví před hotovou věc, nikdy se mě neptá jak mi je. nesnášim je oba.

mám ségru. je strašně malá a miluju jí. je tak dokonalá a krásná. tak křehká a bezbraná a je moje. jsem s ní pořád. mám i bráchu, mám je oba. mám mámu, tátu, káču, marii a bena.

nevim jestli ti tentokrát odpustim. i když za to nemůžeš.

sereš mě tati.

Apr 25

vždyť holky jako ty nepláčou.

proležíme celou neděli, vytvoříme si světy, který nás zajímaj.

o pravý rohy postele se rozbíjí vlny reality. nevíš co říct když už je ticho moc hlasitý. zkoušíš fráze, který jsou těžký pod váhou prázdnoty. pokoušim se vytrhnout těm tragickejm ránům z náruče ale pokaždý když klopýtám ke dveřím mi hodíš do cesty svoje srdce. mě po něm nechce se šlapat, usedám a pláču. vždyť holky jako ty nepláčou.

žít je tak strašně náročná disciplína. mnohem lepší je zkoumat odstíny zelený. milovat se s cizincem. zpívat o půlnoci. stát na jedoucím vlaku. líbat se v dešti. vzpomínat na starý lásky. odpustit ztracenejm klukům. hladit si koťátka. mluvit anglicky. zpívat si kryla a slzet u toho. ale holky jako ty nepláčou.

sem jak posranej hipík.
v ruce mám bráník a miluju svůj život. miluju jeho jak debilní pizda, miluju svůj úžasnej byt, který si platim sama. kde většina nábytku prošla mejma rukama, který ho změnily/natřely/postavily. miluju ty koláče a dorty co peču. a ještě když nás ráno chodí budit pes. taky sem se úplně posrala z pohledu z okna, ze svojí boží, neskutečně přísný rodiny, mám neuvěřitelný kamarádky. každej den za ně děkuju bohu jsou ověřený časem, situacema a ať se na světě děje cokoliv, zasedneme jednou za týden k vínu. už nějaký ten pátek. a nejvíc jsem šťastná, že v první řadě nejsem jedna z vás, závistivej buchet.
Feb 3

sem jak posranej hipík.

v ruce mám bráník a miluju svůj život. miluju jeho jak debilní pizda, miluju svůj úžasnej byt, který si platim sama. kde většina nábytku prošla mejma rukama, který ho změnily/natřely/postavily. miluju ty koláče a dorty co peču. a ještě když nás ráno chodí budit pes. taky sem se úplně posrala z pohledu z okna, ze svojí boží, neskutečně přísný rodiny, mám neuvěřitelný kamarádky. každej den za ně děkuju bohu jsou ověřený časem, situacema a ať se na světě děje cokoliv, zasedneme jednou za týden k vínu. už nějaký ten pátek. a nejvíc jsem šťastná, že v první řadě nejsem jedna z vás, závistivej buchet.

Dítě se protáhlo a popošlo po špičkách ke stolu. Dávalo si velký pozor aby nevrzlo jediné dřevo vyskládané v mozaice parket. cítilo se v bezpečí a až magicky krásně. bylo obklopené artefakty svého dosud krátkého života. každý předmět vyvolával řadu jasných obrazů a pocitů, které dohromady dávaly čisté vzpomínky. ty ovšem jak už je zákonem danné, každou minutou i vteřinou bledly, slévaly se do jednoho a byly předurčeny k zapomenutí. tuto smutnou skutečnost si ale dítě neuvědomovalo. byla noc a ono pohlédlo vzhůru k oknu. nevidělo nic kromě poletujících zářících vloček ve světle lampy. “taková nádhera….” přešlo pokoj a otevřelo bílé dveře. zkušeným hmatem je nadzvedlo tak, že nezavrzaly. “nesmím je vzbudit…” pomyslelo si dítě. rodiče, středobod jeho života. seběhlo schody a na posledním schodu jej s vrněním obtočila černá kočka. dítě jí bezděčně pohladilo a vydalo se dál po své pouti. na nohou ho začaly studit ledové dlaždice. už bylo blízko. otevřelo pomalu těžké domovní dveře a vyšlo na dvůr. tma vytvářela ze zahrady bizarní místo plné strašidelných tvarů. za normální situace by se dítě bálo ale tohle byl první sníh…

…první sníh, má poslední vzpomínka na dětství a můj rodný dům.

Nov 23
za vackovem 58
odcházím do nekonečna. srdce mi krvácí.
víc udělat nemůžu, vzdávám se přátelství. měla jsem vás ráda, moje záchvěvy srdce. v pokoře před vámi klaním hlavu, za strávený čas, za pomoc při nekonečném stavu smutku. váš záporný hrdina být ale navždy odmítám.
trhám si srdce na cáry, tak moc to bolí. každou z vás s obrazy, vymalovanými černobílými barvami. tak sytými až zavírám oči. hledím do těch vzpomínek ale už nestačím. s posledním výdechem dělám poslední rozhodnutí. už vás mít nemůžu, už si vás nenechám. běžte dál a konejte svá neštěstí beze mě. váš záporný hrdina být navždy odmítám.
důvěru budujte jinde. já schoulím se zpátky k němu. budu jeho a on mým kladným hrdinou.
Nov 23

odcházím do nekonečna. srdce mi krvácí.

víc udělat nemůžu, vzdávám se přátelství. měla jsem vás ráda, moje záchvěvy srdce. v pokoře před vámi klaním hlavu, za strávený čas, za pomoc při nekonečném stavu smutku. váš záporný hrdina být ale navždy odmítám.

trhám si srdce na cáry, tak moc to bolí. každou z vás s obrazy, vymalovanými černobílými barvami. tak sytými až zavírám oči. hledím do těch vzpomínek ale už nestačím. s posledním výdechem dělám poslední rozhodnutí. už vás mít nemůžu, už si vás nenechám. běžte dál a konejte svá neštěstí beze mě. váš záporný hrdina být navždy odmítám.

důvěru budujte jinde. já schoulím se zpátky k němu. budu jeho a on mým kladným hrdinou.

přejel jí prstem po bradavce a kouknul na strop.

"no a? podlě mě je to normální" odehnala tu ruku, otočila se a místo něho pohladila zeď. chtěla cítit její chlad, jeho horko jí dusilo. přitiskla se pánví ke zdi a pomalu připlácla i prsa.

"jo ale když je ti 7" tak jednodušše jí odtáhnout nenechal. uchopil ji za zadek a agresivně ho trhnutím k sobě stikl. "ty seš čůrák time".

ležíme v tý dokonale bílý místnosti. všude je jenom bílej nábytek a praskliny. některý malý, některý velký, podle toho jak jsou starý. když je šero tak vidět nejsou a když je světlo tak jsou zase větší než včera. počítat praskliny nemá cenu. ráno s počítáním začnete a večer už musíte přestat protože nic nevidíte a druhej den už tam vlastně nejsou nebo jsou ale ze dvou se stala třeba jedna nebo se vytvořila uplně nová. tak neděláme nic a jen ležíme…natáhne se ke stolku, posbírá poslední fet co zbyl. na hledání brčka nebo převalení se na břicho je moc líná, strči jenom prst pod ret. úšklebku z pachutě se neubrání. hnus.

běžíme městem, jsme nekonečný, přesvědčený o svý důležitosti s obrovskou až hmotnou dávkou sebereflexe. tak samozřejmě. rozpíjíme se v každym světle. věříme lžím a popíráme pravdu. jsme tak rychlý, že svět je jenom čmouha barev vtisknutých do prostoru. jsme jako ty divoký zvířata co se rozhodnou žít ve městě. jako třeba sokol. nebo lišky. svojí podstatou jsou mnohem krásnější a stejně se podřizujou něčemu co stvořila mysl nejzoufalejšího charakteru. město je kulisa pro lidi co neuměj bejt sami.

"time přestaň, chci bejt sama".

Aug 20
"a ty se jako bojis tmy?"

leží vedle mě. s tim vymodlenym psem. obě moje věci, který tak miluju. miluju je hrozně, jako svoje děti, jako dvě věci co sem si vypěstovala. s každym tvym výdechem si uvědomuju, že jsem zase šlápla vedle. dva roky jsem se hnala za vidinou perfektního domova. krásná ložnice, industriální obývák, porcelánové čajové sety. 

koukám se na písmena dalšího svýho oduševnělýho plácání se ve sračkách domněnek, vzpomínek, pocitů a dojmů. klepu se zimou a sloupávám omítku. ta co mi zůstane za nehtama bezděčně olíznu. chutná jako když jsem byla dítě. druhou rukou si vjíždím do vlasů a lehce zatahám. asi chci sex. sex je super odpověď na všechny problémy dospělý dimenze žití. dneska chci ale sex zoufalej. ten co je když spíte s někym koho jste měli hodně rádi ale buď vás nechce nebo spolu prostě nemůžete bejt. kdy se chce brečet a zároveň smát, kdy to bolí ale nechcete aby to bolet přestalo. možná je to právě proto jak klidně oddechuješ. kdybych mu zacpala pusu třeba by přestal. někdy ho ve spánku začnu líbat. ne z lásky. jenom aby přestal tak šíleně pravidelně dejchat. 

proboha drž už hubu.

Aug 9
zase sem tu omylem, s dovolenim…pardon.