LINDEER

“vždyť nikam nezapadáš”

řekl jeden kluk, otočil se na druhou stranu a v klidu dohulil brko bez mojí pozornosti. byla upnutá jiným směrem. od pocitu toho, jak absurdně si přijdu mezi lidma v poslední době na to, že už jsem ta, která nepatří nikam.

nevim kdy se zlomila moje láska k tomu bejt obklopena lidmi. splynout s davem, výskat do rytmu hovoru, protáčet oči, podávat ruku, líbat líce, hladit záda, nadšeně vítat, pozorně poslouchat, debatovat o ničem a všem. všechno jsem to milovala, byla jsem toho plná, přetékala nadšením jak sklenice s marmeládou. ulepená od vší tý sociální energie. tý jsem měla na rozdávání. můj spratkovskej život nebyl nijak náročnej. dny byly monotóní, na vlně alkoholu, za neustálýho přísunu novej kamarádů, plnej večírků a tvůrčí práce. 

pak jsem potkala jeho. normálního kluka. za normálních okolostí by se v mym životě nic nestalo. ale tohle normální okolnost nebyla. křičela jsem uvnitř o středobod, o pevnou věc kolem který bych postavila konstrukci. spratek byl pryč. uječená holka zalezla do skříně. dospělost nakopla energii a usedla na trůn v mojí hlavě, kde kraluje doteď. já královna zmetků a spratků, sprostá holka, rozmazlenej fakan jsem se změnila. věci a lidi pozoruju z rohu bez tý jistoty, kterou jsem měla. odešla s tou energií, neznámo kam, občas ukáže mi jenom záda.

nepatřím nikam. uvězněná ve svym světě si připadám ale mnohem svobodnější než kdy předtím. v mém světě existují jen moje fyzikální zákony.

sem v něm šťastná. já, moje myšlenky, ty a vy.

Strkáš si pastelky do penálu, prsty do vlasů.

Koukáš se u toho na mě, hladíš si zápěstí. 

Koušeš se do rtu a cuká ti koutek.

Chceš abych věděl, že myslíš si na nic.

Vzdycháš si do rytmu a obracíš oči.

Strkáš mi do hrudi, chtíc prorazit mi srdce.

Aspoň pokus o rozhejbání toho svalu.

Kdybys byla trochu pečlivá, pochopila bys, že to nejde.

Už dávno se vymkl mojí kontrole.

A odtikává minuty do konce.

Bojí se zemřít a přestat bít.

Přesto zrychluje a žene se děsivou pravidelností do náruče valkýry.

Lásko zabíjíš mě, chtíčem popohnána.

Nikdy jsem moc nezapadala. Neuměla jsem ctít pravidla kolektivu, neuměla jsem se zapojit do kolektivní mysli, kterou kolektiv sdílí. Kolektivní humor, tomu jsem se nesmála.

Jsem jako hranatá kostička, která se cpe do kulatého otvoru. Nic na mě nepasuje. Nikam. V samotě je mi dobře, když křičí ticho a ozvěna promluví jako první. 

Nebaví mě dospělost. Každej by měl o tom napsat manuál. Jaký období zmatenosti, chaosu a neuspokojení to je. Jak máte chuť řvát ale víte, že už nemůžete protože doby, kdy vám to ostatní prominuli je pryč. To bylo dětství. To malé stvoření se zacuchanými vlásky, rukama slepenýma curkovou vatou, s tvářemi otlačenými od peřin a s pusou plnou nadšených vzdechů, které tak chňape po životě, jako by měl zítřek neexistovat.

Kdy ztratíme ten moment, kdy nám den připadá jako sto letá věčnost? Kdy prožíváme jedinečnost tak silně, že si píšeme deník aby se ty vzpomínky nerozprchly? Nenávratně to vzalo za ruku naše dětství a odešlo pryč? Někdy trucuju, dívám se do zdi a slupuju zrníčka z nátěru bílé stěny. Někdy si uvařim kakao i když mi nechutná a říkám si básničku, kterou jsem už zapomněla. “ztratilo se kuřátko, pípá pípá, nožky bolí”.

Někdy jsem na děti zlá. Závidím jim, pokouším se přelézt tu zídku, která je mezi námi ale jde to jen na moment. Když někdo umře, někdo blízký, ta zídka je ještě vyšší. Jednou mi někdo řekl, že člověk je úplně dospělý, až zůstane úplně ale úplně na světě sám. Když už nebude mít babičky a dědečky a už vůbec né tatínka a maminku. 

Teď sedím na té zídce a koukám se na obě strany, nechce se mi nikam. Chce se mi zastavit čas, hrát si s kaštany, plácat bahnový chléb, pít u toho pivo, smát se “penisu” a “pipině”, upéct s buřt, hodit ho psovi, leštit si oblázky, vydělat si na CHANEL.

Pokud si dobře pamatuju, odpovědí na všechny moje problémy byl KLACEK. Klacek znamenal celý svět. Byl to meč i kord, ukazovátko, strašlivý zabiják i hůl, když sem si “jako” zlomila nohu. Má důvěra v něj byla nekonečná, mluvil ke mně a dával mi překrásná jména. Teď nemám klacek, nemám nic. Jen svou hlavu a dva světy.

Nechci žít nic, chci být vším.

Mám nejdelší vlasy co jsem kdy měla. Máma mi řekla, že je to odporný. Že prej v kombinaci s mým novým psem jsem jako ty divný pejskařky. Ať se proberu a vostříhám se. Jenže já nechci.

Od narození bojuju s jedním nepřekonatelným problémem. Je mi dobře tam, kde zrovna právě jsem. A nemůžu i odmítám se z toho místa/pocitu/polohy hnout. Né, že bych neměla ráda změny, vo tom žádná nicméně se k tý změně stavu musím šíleně nutit.

Neumim vstát z postele a odejít. Neumím se zvednout od posledního drinku na večírku a vrátit se domů. Neumím utéct ze vztahu, který mě ničí. Nejde mi změnit duševní stav když zrovna chci. Moje vlasy jsou dlouhý, stříhat se nebudou, to je změna. Nechci se rozeběhnout za novými možnostmi protože mi je dobře tak jak zrovna jsem i když můžu přirovnat pocit vnitřního klidu k rozklepanýmu pinčovi. Moje máma mě za to tajně a nesnesitelně nenávidí. Pořád se snaží do mě kopat a tím kopancem mě posunout ale já se jen posunu o centimetr a čekám, až mě zase doběhne. Mít za dítě jiný dítě tak to dítě je dneska prezident. Minimálně.

Co umím je věci říkat. Bez rozmyslu, občas bez citu, s chutí, bez respektu. Nikdy mi nedošlo, že bych neměla být čitelná jako kus papíru, že mi to škodí. Že lidé si zvyknou na mojí vadu a jednoduše jí použijí. Že říkat věci víc škodí než lepší. Neumím se vzdávat vztahů. Kdo mi to vštěpil, že ve vztahu zůstávám i když nejsem šťastná? Ten problém umím pojmenovat, najít, identifikovat a dokonce i říct nahlas. Ale odchod? Ne. To je příliš.

Vyměnit? To je jiná, to je jednoduchý. Nesmyslný a urážlivý ale jednoduchý. Vyřeší to situaci za mě.

Někdy se omlouvám za svoje chování v duchu, vysvětluju, klopím oči, pláču a prosím o odpuštění. Nikdy bych to neřekla nahlas. Ale tam v té bílé místnost, když jsem sama a můžu mluvit, to říkám. Reálným osobám, siluletám ve tmě. Všem. Nechci věci změnit ale prosím o odpuštění, jen ten stav klidu.

Podzim je hovadina. Obrovská debilní hovadina, která mi šíleně vadí. Miluju děšť a procházet se v něm. Miluju mladý slunce na jaře, miluju taky zimu a sníh když křupe. Ale ten debilní podzim. Z postele se mi nechce, do postele se mi nechce. Nechce se mi stát ani ležet. Co se mi teda rozhodně chce je aby už skončil. Nebo aspoň aby pršelo. Ale tenhle stav nestav je děs. Vehnal mi strach z lidí a neschopnost komunikovat. Pracovat mi vadí, zapojila jsem se tím do koloběhu konzumu. Jediná radost je, když přijde domů, vezme mi hlavu do dlaní, dá mi pusu a řekne „To bude dobrý malá“. Nedovolí mi si vzít psa do postele ale zas mi hladí vlasy jak dlouho chci. Když pije spí ale je to ten nejhodnější a nejvíc bezelstný člověk jakýho jsem kdy poznala. A je můj a já jsem jeho. Klid a mír. A náš pes.

meruňkový nebe, jenom pro tebe.

meruňky. říká se broskvička, sametová, jemná, slaďoučká. ovšem pro mě to jediný pravý intimní ovoce plný těch nejtajnějších přání, tajemství i nekonečných možností je to malý oranžový ovoce s peckou. neznám víc hot ovoce než je meruňka, jde jednodušše od pecky ale tu pecku stejně ocucáš. jahoda si může hrát třeba v pornu, tady je území MERUŇKY. jediný ještě lepší ovoce je rybíz. ale o tom zas někdy příště. a je léto tak je jich hodně. a všichni ví i ty, co mě neznaj, že pečení je radost, linda je pečení, hraje mi k tomu čajkovskij nebo trilkuje hana, teče mi tu víno, všude je bordel ale nakonec z pece vytáhnu něco, co je lepší než od babičky. a jako fakt. a protože jsem hodná, řeknu vám i recept. na ten nejjednodušší meruňkovej koláč z jogurtovýho těsta s drobenkou. protože máte zahnutý ručičky, obě levý jak řiká máma.  ten nejjednodušší koláč je to proto, že se ani neváží. všechno se to odměří v kelímku od jogurtu. HUSTÝ CO? tak teda ten jeden jogurt je potřeba (150 nebo 180), polohrubou mouku, cukr krystal (nebo rozdrolit kostickovanej) a jese lepsi je cukr krystal TŘTINOVEJ, půlku pytle prášku do pečiva, jedno vejce a máslo. tohle možství je tak akorát na kulatej plech cca velkej jako klasickej talíř. pokud chce někdo udělat plech, takovej ten nízkej klasickej, musí množství LOGICKY zdvojnásobit. no a teď jak na to! smíchám jogurt a rozpuštěný máslo (množství do půlky kelímku od jogurtu). pak mouku (celej kelímek) prosátou s kypřicím práškem a cukr (půlka kelímku). vyklepnu do toho vejce, zamíchám, vyleju na pečicí papír, kterým je vyloženej pekáč. meruňky kladu klidně na půlky nebo čtvrtky, my máme rádi hodně toho ovoce: každý odkrytý místo zakreju kouskem meruňky až těsto není vidět. zasypu drobenkou. drobenka je máslo-mouka-cukr, na to návod dávat nebudu protože je všude na internetu. peče se až nezhnědnou okraje, péct pomalu cca na 150:) to je všechno takňák. dobrou!

játěvodněkudznámmojemilá…

zabrumlal alkoholovým odérem a já se na něj koukla, jako vždycky když mi řiká někdo, že mě zná (protože mě zná jenom moje máma. a ta taky tolik ne. prostě jenom můj pes mě znal a ten už je pryč). koho jsem poznávala byl jeho kamarád, říkejme mu Míša, z Krumlova, z mého domova, kde já to tak ráda. tehdá já na párty byla ještě za hodnou holku, bez kluka, jen jednoho co mě měl rád ale já jeho tolik ne abych se mu odevzdala i řetízkem svobody. slovo dalo slovo, bavíme se o tom kde se známe, no jasně střední. ten ústav šílených věd. potkával mě malou, v brýlích, v růžovém ponču, uřvanýho spratka tlačícího se frontou na oběd. já si ho vybavovala jako postavu promodralého chlapce na fotce přiložené k článku o oznámení vítězství našich chlapců v krajském kole plavání na nástěnce tělovýchovy (ta fotka tam je možná dodnes, 8 let po, od té doby naše škola končí poslední). měl tam tu trapnou gumovou koupací čepici co jsem taky musela nosit když jsme šli na plavčo na pražačku, mračil se a vedle něj stál můj kamarád Béla, kterýho já teda radši. při skládání společných vzpomínek do jedné mi pořád tak neskrývavě úchylně čuměl na prsa. budem kamarádi, řekla jsem si. protože už mě nebavil, šla jsem se bavit dál.

druhý den už mě chlapec našel. dem na pivo v pátek. hm tak jo přitakávám. budem kamarádi říkám si zase. opije se jak idiot. idiot, myslím si. ke všemu si myslí, že je zajímavej. dlouhými pohledy do dálky pronáší věty jako “nevím co je to láska”, “nikdy jsem nemiloval”, “bojím se, že nikdy nepoznám”. hele já jo a nic moc. otáčím se a jdu naštvaně dál, prosím aby už ten večer skončil, jenže on furt mluví dál, vodí mě nekonečnými uličkami noční prahy, přeskakujeme hranici žižkova a vinohrad tam a zase zpátky. vypil flašku vodky, aniž bych se stačila napít tak jí rozbil. idiot, říkam už nahlas rádoby v žertu. myslím to nicméně zcela vážně. tak to nebudeme asi ani kamarádi, jednoho už mám, jmenuje se Láďa a aspoň mi nerozbíjí skleničky s alkoholem. taky pozoruji na chlapci velký potenciál žoviálnosti a lidovosti. během 3 hodin jsme pohulili s neznámými vyznavači technohudby, pohádali jsme se s bezdomovcem, posléze se s ním udobřili a nechali ho napít z ještě celé vodky, pomohli jsme asi 4 babičkám a oslovili dva souložící páry na jiřího z poděbrad. a pak mi najednou dal pusu. alkoholovou, trochu nekoordinovanou, malinko divnou, velmi dravou a nečím moc hezkou. trvala až do 11hodin druhého dne, probrala mě z ní facka od mámy, rychle překvapivá jako ta pusa , kde prej jsem a proč jsem vypnutá. když já se v tom líbání nestihla ozvat, promiň mami. už se to nikdy, slibuju VUBEC nikdy nestane. tak jsem druhý den přišla za dva dny, když jsem šla s košem.

to co následovalo potom, už víme. bude to rok a já tě mám pořád ráda. co ráda! jde nám to spolu nejlíp. přesvědčil jsi mě, že ke mně někdo tak strašně moc patří, že utváří i mojí osobnost. tak tě mám, ty máš mě. a ještě si tě ňákou chvíli nechám.

Tuhle rekap jsem psala pro takovej vymyslenej projekt, se kterym jsme nakonec do dnes nepohli. ovsem tento zkušební článek stále existuje. asi je více-méně dobře, že nikdy nevyšel. je prý velice urážlivý, pohrdavý a asi by mnoho lidí naštval (čti nasral). 

• REKAPITULACE 2010
• Nejsme první ani poslední, co ti budou servírovat bilancování roku 2010. Můžeš si přečístoptimistický blog moderátora rádia SPIN Poety, hlasovat v anketě o nejlepší nosič na stráncebbaraku nebo pokud preferuješ spíš zahraniční interprety, DJ Premier pro tebe sestavil svůjvlastní žebříček (mezi námi, stojí opravdu za pozornost).
• My ti ale přinášíme menší shrnutí toho, co se událo v roce 2010 na poli českéhohiphopového mainstreamu z našeho pohledu. A upozorňujeme, že toto není recenzování.Některým albům a kapelám jsme se záměrně vyhnuli, některé významně vyzdvihli a někohomožná i urazíme. Ale o tom ty rekapitulace vlastně jsou.
• Progresivní kapela Navigators hned na začátku roku v prosinci, křtila svoje druhécd. Pro někoho je to jednoznačně originální kapela na poli český klubový scény, proněkterý „šampióni bezbarvosti”. Ať už tak nebo tak, Navigators svou koncertní sílu dotáhli donaprosté dokonalosti a jejich vystoupení i hudba je přehlídkou „jak se to má dělat“. Bohuželnám chybí trochu té lehkosti ve změti toho ukázkově „českého“ RNB.
• PSH si napsali Epilog, rozjeli slušný promo, pozvali pár hostů, vydali cdčko a vlastně víc užk tomu fakticky říct nejde!
• DeFuckTo má určitě svoje zásluhy ve své době. A bylo by převeliké bláznovství jim je upírat.Bohužel nejsme si zcela jisti, zda byl nejlepší nápad lepit něco, co už předtím balancovalo nadpropastí pro nás velmi „srandovního“ rapu. Někdy jsou prostě gesta v klipu důležitější nežnáplň sdělení či alespoň dodržení rytmiky. Deska založená hlavně na seskupení absolutněrozpadlé kapely a pohodičce s lidičkama, nic neřešit. S určitostí můžu říct, že toho tam jeurčitě mnohem více, jenom nám už se to nechce poslouchat.
• HPTN 2 je věc, která se absolutně nedá shrnout do malého odtavce a zasloužila by sipozornost větší, než býti bodem v katalogovém seznamu. Je to totiž z větší části přesnýmobrazem české hiphopové scény. Žádná nová jména, žádný nový styl, žádný nový směr.Tenhle problém se ovšem nedá nikomu vyčítat a už vůbec ne tomuto mixtapu přinášejícíhobohužel (naštěstí?) skoro ty samá jména. Ty nová ale vůbec nezklamala. Vyjmenovávat jezbytečný, pozitivně poukážu jenom na duo Inside krú a dětskou vycházející hvězdu Marata.Pokud držíš německé cdčko v ruce, držíš věc, která tě svým PC soundem nepřekvapí alev téhle mizerné době pro hudbu vlastně i potěší.
• U KMBL se prostě všechno chtělo dělat jinak. Všechny možnosti jak se ten rap u nás můžedělat už se víceméně, hůř nebo líp vyzkoušel a teď asi přijde období ve stylu POKUS-OMYL.Tohle rozhodně z pohledu fanouška omyl je. KMBL má být deska určená pro ještě většípopkulturu než těch pár usmolenejch fanoušků s čepicí. Ale podle nás ani POP takhlevůbec nezní. Indy a Rae si vlastně na hudbě dali tak záležet, až vytvořili vlastní hudebnístyl. Nezbývá než popřát hodně štěstí a dál se pokoušet ignorovat singl Báječný klima is navazujícím klipem.
• LA4 je postava pozitivní v každém směru. Opravdu v každém. Zaslechla jsem mnohosebevědomých výkřiků, že Gyzmo je jednoznačně albem roku. LA4 vlastně nejde nic vyčístpokud se rozhodneme nebýt zoufalými šťourali. A vedle desky Halucinace ze 3.patra stavímena přední příčky naší osobní UG hitparády.
• V případě Jay Diesela nejsme těmi nejpovolanějšími v posuzování jeho desky 10. My totižmáme Jay Diesela rádi, to jeho raperství mu žereme, ještě radši máme jeho pozitivismus abezelstnost. My totiž nikdy nečekali revoluci ani závratná prohlášení. My jsme vlastně dálspokojený tak, jak to je.
• Marpo byl v americe a udělal si tam hodně černých amerických přátel. To je asi hodnězásadní informace k albu Knockaut. Taky měl tuzemské promo (dík mami) gigantickýchrozměrů. Taky docela důležitý. Dokonce učinil věhlasné odhalení, že jeho sebetřednost bylavlastně celou dobu pouhou maskou a ve skutečnosti je vlastně velmi skromným obyčejnýmklukem. Je to vlastně poctivá deska od poctivýho kluka.
• Rest a Fatte. Prvoplánově populární deska pro všechny děcka co tu chtěly slyšet zasety „oldschooly“ repertoáry a unie. Tohle je prostě upřímnej popis života kolem Resta, kterejse zaobírá klasickými tématy běžného průměrného hiphopera v jistém věku. Drogy brátnikdy nebudu, hudba je můj lék stejně jako pivo a občas sem i smutnej protože mi umřekámoš nebo dojde hulení. Nás baví i muzika…ale když na koncertu uslyšíte 5x heslo „Fatte jenovej PREMIER“ tak vás trkne, že Fatte to až moc dobře ví. Možná až tak dobře, že k tomunepotřebuje aby jste to věděli i vy.
• Oliver Lowe je zajímavá postava. Ač je z toho města, kde se tančí a kde rádi mluví o tomjak strašně hodně a dobře se tam tančí, Oliver Lowe tanečník není. Je to muzikant. A to takmoc, jak jen raper muzikantem může být. Nebojí se živých nástrojů, nerespektování rytmu amelodiky, svého pohádkově vypravěčského hlasu, který by mnozí čekali na rádiu Vltava aninesází na životní sdělení. Nám deska přijde fajn a okamžitě si vybojovala místo největšíhopřekvapení.
• Garant nám toho moc nového neřekl. Vlastně jen to co už jsme dávno tušili, že je harant.Že není básník, ale že má doma i neonovou čepici, kterou nerad sundá. Taky, že hulí, pije asouloží a pochopil významu anglických slov. Bavíme se tu o fellaz, štrýtu a hejtrs. Možná jehologoped mu doporučil k těmto výrazům připojit citoslovce mezinárodního rapu jako OUH-YEAH (nebo zvlášť mezi slovy). Na BPM máme rádi sdělení. Tady trochu chybí, ale jinak jsmelabelu „Ty nikdy“ velkými fanoušky a těšíme se na další projekty. S fattem hlavně.
• Dezorient Expres…my jsme desku slyšeli, zúčastnili jsme se koncertu v Lucerně i máme pochopení pro absenci zubů. Jen jsme ještě nepřišli chuť na bezzubý rap a nejsme zcela povolanými tuto desku hodnotit. Proto se toho vzdáváme.