LINDEER

WE'RE TOO YOUNG TO CARE
sem jak posranej hipík.
v ruce mám bráník a miluju svůj život. miluju jeho jak debilní pizda, miluju svůj úžasnej byt, který si platim sama. kde většina nábytku prošla mejma rukama, který ho změnily/natřely/postavily. miluju ty koláče a dorty co peču. a ještě když nás ráno chodí budit pes. taky sem se úplně posrala z pohledu z okna, ze svojí boží, neskutečně přísný rodiny, mám neuvěřitelný kamarádky. každej den za ně děkuju bohu jsou ověřený časem, situacema a ať se na světě děje cokoliv, zasedneme jednou za týden k vínu. už nějaký ten pátek. a nejvíc jsem šťastná, že v první řadě nejsem jedna z vás, závistivej buchet.

sem jak posranej hipík.

v ruce mám bráník a miluju svůj život. miluju jeho jak debilní pizda, miluju svůj úžasnej byt, který si platim sama. kde většina nábytku prošla mejma rukama, který ho změnily/natřely/postavily. miluju ty koláče a dorty co peču. a ještě když nás ráno chodí budit pes. taky sem se úplně posrala z pohledu z okna, ze svojí boží, neskutečně přísný rodiny, mám neuvěřitelný kamarádky. každej den za ně děkuju bohu jsou ověřený časem, situacema a ať se na světě děje cokoliv, zasedneme jednou za týden k vínu. už nějaký ten pátek. a nejvíc jsem šťastná, že v první řadě nejsem jedna z vás, závistivej buchet.

i love you so

Miluješ depešáky jako já.

Taky miluješ černou barvu. I mojí duši, která je černá jako uhel.

Vždycky když jdeš spát ke mně dáš svoje nohy ohřát.

Zlobíš se když nechci s tebou jíst u stolu ale v posteli.

Směješ se když ti svlíkám kalhoty.

Lochtáš mě když odmlouvám.

Vždycky mi říkáš pravdu i když sebevíc bolí.

A povídáš si se mnou o všem i když se nám často nechce.

Když ti řeknu, že tě miluju odpovíš “já vím” a usměješ se.

 Necháš se ode mě rozdovádět a pak se mnou tančíš,

V celé tvojí osobnosti je obsaženo moje doma, rodina, bezpečí.

Když po tobě ve zlosti házím hrnek tak ho uklidíš abych se nepořezala.

Najdeš mě na každým přeplněným místě a obejmeš mě pokaždý když to čekám nejméně.

Když seš opilej a idiot, nemůžu se nesmát.

Každé ráno mi nosíš snídani.

Tvojí lásku si musím zasloužit.

LOVE SINCE 2011

za vackovem 58

Dítě se protáhlo a popošlo po špičkách ke stolu. Dávalo si velký pozor aby nevrzlo jediné dřevo vyskládané v mozaice parket. cítilo se v bezpečí a až magicky krásně. bylo obklopené artefakty svého dosud krátkého života. každý předmět vyvolával řadu jasných obrazů a pocitů, které dohromady dávaly čisté vzpomínky. ty ovšem jak už je zákonem danné, každou minutou i vteřinou bledly, slévaly se do jednoho a byly předurčeny k zapomenutí. tuto smutnou skutečnost si ale dítě neuvědomovalo. byla noc a ono pohlédlo vzhůru k oknu. nevidělo nic kromě poletujících zářících vloček ve světle lampy. “taková nádhera….” přešlo pokoj a otevřelo bílé dveře. zkušeným hmatem je nadzvedlo tak, že nezavrzaly. “nesmím je vzbudit…” pomyslelo si dítě. rodiče, středobod jeho života. seběhlo schody a na posledním schodu jej s vrněním obtočila černá kočka. dítě jí bezděčně pohladilo a vydalo se dál po své pouti. na nohou ho začaly studit ledové dlaždice. už bylo blízko. otevřelo pomalu těžké domovní dveře a vyšlo na dvůr. tma vytvářela ze zahrady bizarní místo plné strašidelných tvarů. za normální situace by se dítě bálo ale tohle byl první sníh…

…první sníh, má poslední vzpomínka na dětství a můj rodný dům.

odcházím do nekonečna. srdce mi krvácí.
víc udělat nemůžu, vzdávám se přátelství. měla jsem vás ráda, moje záchvěvy srdce. v pokoře před vámi klaním hlavu, za strávený čas, za pomoc při nekonečném stavu smutku. váš záporný hrdina být ale navždy odmítám.
trhám si srdce na cáry, tak moc to bolí. každou z vás s obrazy, vymalovanými černobílými barvami. tak sytými až zavírám oči. hledím do těch vzpomínek ale už nestačím. s posledním výdechem dělám poslední rozhodnutí. už vás mít nemůžu, už si vás nenechám. běžte dál a konejte svá neštěstí beze mě. váš záporný hrdina být navždy odmítám.
důvěru budujte jinde. já schoulím se zpátky k němu. budu jeho a on mým kladným hrdinou.

odcházím do nekonečna. srdce mi krvácí.

víc udělat nemůžu, vzdávám se přátelství. měla jsem vás ráda, moje záchvěvy srdce. v pokoře před vámi klaním hlavu, za strávený čas, za pomoc při nekonečném stavu smutku. váš záporný hrdina být ale navždy odmítám.

trhám si srdce na cáry, tak moc to bolí. každou z vás s obrazy, vymalovanými černobílými barvami. tak sytými až zavírám oči. hledím do těch vzpomínek ale už nestačím. s posledním výdechem dělám poslední rozhodnutí. už vás mít nemůžu, už si vás nenechám. běžte dál a konejte svá neštěstí beze mě. váš záporný hrdina být navždy odmítám.

důvěru budujte jinde. já schoulím se zpátky k němu. budu jeho a on mým kladným hrdinou.

"a ty se jako bojis tmy?"

přejel jí prstem po bradavce a kouknul na strop.

"no a? podlě mě je to normální" odehnala tu ruku, otočila se a místo něho pohladila zeď. chtěla cítit její chlad, jeho horko jí dusilo. přitiskla se pánví ke zdi a pomalu připlácla i prsa.

"jo ale když je ti 7" tak jednodušše jí odtáhnout nenechal. uchopil ji za zadek a agresivně ho trhnutím k sobě stikl. "ty seš čůrák time".

ležíme v tý dokonale bílý místnosti. všude je jenom bílej nábytek a praskliny. některý malý, některý velký, podle toho jak jsou starý. když je šero tak vidět nejsou a když je světlo tak jsou zase větší než včera. počítat praskliny nemá cenu. ráno s počítáním začnete a večer už musíte přestat protože nic nevidíte a druhej den už tam vlastně nejsou nebo jsou ale ze dvou se stala třeba jedna nebo se vytvořila uplně nová. tak neděláme nic a jen ležíme…natáhne se ke stolku, posbírá poslední fet co zbyl. na hledání brčka nebo převalení se na břicho je moc líná, strči jenom prst pod ret. úšklebku z pachutě se neubrání. hnus.

běžíme městem, jsme nekonečný, přesvědčený o svý důležitosti s obrovskou až hmotnou dávkou sebereflexe. tak samozřejmě. rozpíjíme se v každym světle. věříme lžím a popíráme pravdu. jsme tak rychlý, že svět je jenom čmouha barev vtisknutých do prostoru. jsme jako ty divoký zvířata co se rozhodnou žít ve městě. jako třeba sokol. nebo lišky. svojí podstatou jsou mnohem krásnější a stejně se podřizujou něčemu co stvořila mysl nejzoufalejšího charakteru. město je kulisa pro lidi co neuměj bejt sami.

"time přestaň, chci bejt sama".

zase sem tu omylem, s dovolenim…pardon.

leží vedle mě. s tim vymodlenym psem. obě moje věci, který tak miluju. miluju je hrozně, jako svoje děti, jako dvě věci co sem si vypěstovala. s každym tvym výdechem si uvědomuju, že jsem zase šlápla vedle. dva roky jsem se hnala za vidinou perfektního domova. krásná ložnice, industriální obývák, porcelánové čajové sety. 

koukám se na písmena dalšího svýho oduševnělýho plácání se ve sračkách domněnek, vzpomínek, pocitů a dojmů. klepu se zimou a sloupávám omítku. ta co mi zůstane za nehtama bezděčně olíznu. chutná jako když jsem byla dítě. druhou rukou si vjíždím do vlasů a lehce zatahám. asi chci sex. sex je super odpověď na všechny problémy dospělý dimenze žití. dneska chci ale sex zoufalej. ten co je když spíte s někym koho jste měli hodně rádi ale buď vás nechce nebo spolu prostě nemůžete bejt. kdy se chce brečet a zároveň smát, kdy to bolí ale nechcete aby to bolet přestalo. možná je to právě proto jak klidně oddechuješ. kdybych mu zacpala pusu třeba by přestal. někdy ho ve spánku začnu líbat. ne z lásky. jenom aby přestal tak šíleně pravidelně dejchat. 

proboha drž už hubu.

P R O S T O R

Nedefinovatelná veličina. Prokletá samota. Falešná představa. Neuchopitelný chtíč.

 

Chci svůj prostor. S tebou a zároveň bez tebe. V rohu mít postel a uprostřed stůl. Zdi z knih a na stropě hvězdy. Místo dveří krb a na něm římsu. Na římse pendlovky bez tikání a dubovou hůl. Hůl na zlý sny a falešný myšlenky. Všechno je bílé a masivní, povrch jako pískové sklo, po kterém když přejedu prsty tak mě mrazí a šustí to.

 

To všechno chci s tebou a zároveň bez tebe. Chybíš mi tam a vlastně vadíš. Odhánim tě a zase volám. Tak to mám pořad a opakovaně. S každou osobou bez rozdílu.

 

Neumím se kamarádit ani správně milovat. Nepotřebuju vlastnit ale dělám to. Nechci litost ale cítím ji. Cyklím a tlačím proti té zdi, kterou si stavím jenom já sama. Sem nasraná, trhám si vlasy a v zápětí si odpouštím. V nitru jsem jak dítě bez dozoru, starý a ustaraný.

 

Učím se žít, nejde to. Postrádám lehkost, kterou jsem měla.

"vždyť nikam nezapadáš"
řekl jeden kluk, otočil se na druhou stranu a v klidu dohulil brko bez mojí pozornosti. byla upnutá jiným směrem. od pocitu toho, jak absurdně si přijdu mezi lidma v poslední době na to, že už jsem ta, která nepatří nikam.
nevim kdy se zlomila moje láska k tomu bejt obklopena lidmi. splynout s davem, výskat do rytmu hovoru, protáčet oči, podávat ruku, líbat líce, hladit záda, nadšeně vítat, pozorně poslouchat, debatovat o ničem a všem. všechno jsem to milovala, byla jsem toho plná, přetékala nadšením jak sklenice s marmeládou. ulepená od vší tý sociální energie. tý jsem měla na rozdávání. můj spratkovskej život nebyl nijak náročnej. dny byly monotóní, na vlně alkoholu, za neustálýho přísunu novejch kamarádů, plnej večírků a tvůrčí práce. 
pak jsem potkala jeho. normálního kluka. za normálních okolostí by se v mym životě nic nestalo. ale tohle normální okolnost nebyla. křičela jsem uvnitř o středobod, o pevnou věc kolem který bych postavila konstrukci. spratek byl pryč. uječená holka zalezla do skříně. dospělost nakopla energii a usedla na trůn v mojí hlavě, kde kraluje doteď. já královna zmetků a spratků, sprostá holka, rozmazlenej fakan jsem se změnila. věci a lidi pozoruju z rohu bez tý jistoty, kterou jsem měla. odešla s tou energií, neznámo kam, občas ukáže mi jenom záda.
nepatřím nikam. uvězněná ve svym světě si připadám ale mnohem svobodnější než kdy předtím. v mém světě existují jen moje fyzikální zákony.
sem v něm šťastná. já, moje myšlenky, ty a vy.

"vždyť nikam nezapadáš"

řekl jeden kluk, otočil se na druhou stranu a v klidu dohulil brko bez mojí pozornosti. byla upnutá jiným směrem. od pocitu toho, jak absurdně si přijdu mezi lidma v poslední době na to, že už jsem ta, která nepatří nikam.

nevim kdy se zlomila moje láska k tomu bejt obklopena lidmi. splynout s davem, výskat do rytmu hovoru, protáčet oči, podávat ruku, líbat líce, hladit záda, nadšeně vítat, pozorně poslouchat, debatovat o ničem a všem. všechno jsem to milovala, byla jsem toho plná, přetékala nadšením jak sklenice s marmeládou. ulepená od vší tý sociální energie. tý jsem měla na rozdávání. můj spratkovskej život nebyl nijak náročnej. dny byly monotóní, na vlně alkoholu, za neustálýho přísunu novejch kamarádů, plnej večírků a tvůrčí práce. 

pak jsem potkala jeho. normálního kluka. za normálních okolostí by se v mym životě nic nestalo. ale tohle normální okolnost nebyla. křičela jsem uvnitř o středobod, o pevnou věc kolem který bych postavila konstrukci. spratek byl pryč. uječená holka zalezla do skříně. dospělost nakopla energii a usedla na trůn v mojí hlavě, kde kraluje doteď. já královna zmetků a spratků, sprostá holka, rozmazlenej fakan jsem se změnila. věci a lidi pozoruju z rohu bez tý jistoty, kterou jsem měla. odešla s tou energií, neznámo kam, občas ukáže mi jenom záda.

nepatřím nikam. uvězněná ve svym světě si připadám ale mnohem svobodnější než kdy předtím. v mém světě existují jen moje fyzikální zákony.

sem v něm šťastná. já, moje myšlenky, ty a vy.

Strkáš si pastelky do penálu, prsty do vlasů.
Koukáš se u toho na mě, hladíš si zápěstí. 
Koušeš se do rtu a cuká ti koutek.
Chceš abych věděl, že myslíš si na nic.
Vzdycháš si do rytmu a obracíš oči.
Strkáš mi do hrudi, chtíc prorazit mi srdce.
Aspoň pokus o rozhejbání toho svalu.
Kdybys byla trochu pečlivá, pochopila bys, že to nejde.
Už dávno se vymkl mojí kontrole.
A odtikává minuty do konce.
Bojí se zemřít a přestat bít.
Přesto zrychluje a žene se děsivou pravidelností do náruče valkýry.
Lásko zabíjíš mě, chtíčem popohnána.

Strkáš si pastelky do penálu, prsty do vlasů.

Koukáš se u toho na mě, hladíš si zápěstí. 

Koušeš se do rtu a cuká ti koutek.

Chceš abych věděl, že myslíš si na nic.

Vzdycháš si do rytmu a obracíš oči.

Strkáš mi do hrudi, chtíc prorazit mi srdce.

Aspoň pokus o rozhejbání toho svalu.

Kdybys byla trochu pečlivá, pochopila bys, že to nejde.

Už dávno se vymkl mojí kontrole.

A odtikává minuty do konce.

Bojí se zemřít a přestat bít.

Přesto zrychluje a žene se děsivou pravidelností do náruče valkýry.

Lásko zabíjíš mě, chtíčem popohnána.