ECHO BEACH, víno za 90 000 rupií, masáž

dnes jsme si udělaly menší výlet. po včerejší zkušeností s jednou z nejnavštěvovanějších pláží v kutě jsme na doporučení recepční zajely na tichou ECHO BEACH cca 40minut od nás. na vysvětlenou- pláž v kutě připomíná bulharsko, všude jsou odpadky (ano je to indonésie a všeobecně se tu na čistotu moc nedá ale tohle je turistický odpad, pro mě ten nejodpornější). australští surgař jsou jednotlivě moc krásní ale pokud jsou ve skupinkách, moc už to zábavné není…je to hlučné, špinavé, opilé a zbytky přitažlivosti jsou opřene o kus dál v podobě prkna na kterym vlastně vůbec neumí ale za to má na rameni vytetovanou austrálii s přeoriginálním textem “I AM MADE IN AUSTRALIA”.

takže jsme jako správné pani na výletu vyrazily. simona si včera koupila klobou, který je velký asi jako ona, na mně připomíná jarmulku (co se divim?!) hned jak jsme dorazily na místo, zasedly jsme do místní restaurace vedenou přemilou paní. dostaly jsme místní polévku z kari a ryby s kousky rajčat, dalším chodem byl pak talíř krilovaných mořských dobrot s rýží a 3 druhy omáček. díky těm podle paní Suti zůstávájí balijští lidé dlouho zdraví a mladí. také nám vyprávěla o místní situaci- farmáři se svým živobytím jsou zatlačování více a více do středu ostrova. hodně obyvatel prodává svoje nemovitosti a půdu. bohužel neumí zacházet s penězi a tak poté co je utratí končí na dlažbě a jako levná pracovní síla pro hotely. turismus tu ovšem není jako jinde. většina lidí sem jezdí žít mezi domorodce pravý balijský pomalý život. měsíc v jednom podnájmu s koupelnou vyjde okolo 1 000 000rupijí (v převodu 1USD= 9 400). na ECHO beach často řádí tsunami a měly jsme štěstí protože jedna udeřila zrovna před 14dny a my mohly vidět relativně velké škody, které vlna způsobila na zdivu. paní Suti nás nakonec přemluvila k balijské kávě (regulérní turek) a zákusku (regulérní palačinka naplněná strouhaným kokosem se skořicí a medem). mile se s námi rozloučila, my nechaly štědré dýško. právě proto nás asi ovšem doběhla později, že jsme nezaplatily víno a to stojí 90 000 za obě (káva pro dva stojí 20 000). rozpačitě jsme zaplatily a trošku smutné, že jsme tak blbé jsme odjely zpátky do našeho seminyaku.

před odjezdem jsme se ještě podívaly bez sarongu (přísný zákaz vstupu do chrámu bez zakrytých nohou komentovala simča, že kdo všechno dodržuje, nic nezažije a neuvidí což je přesně ten zářný důkaz toho jaký má problém s autoritami jinými než je ona sama) do hinduistického chrámu a podivily se obětím, které neutále pokládají balijčané před dveře, na sloupky, oltáře (většinou pár lístků, vonná tyčinka a pár sušenek, mléko nebo sojovka). 

teď mi přišla pani namasírovat záda a nohy, jdu upadnout do velmi hlubkého spánku. líbám sw!

FOTKY: vchody do jednotlivých apartmánů v našem KEMBALI, 

Meta: