LINDEER

“vždyť nikam nezapadáš” řekl jeden kluk, otočil se...

Fri, 10 May 2013 01:44:00 +0200

“vždyť nikam nezapadáš”

řekl jeden kluk, otočil se na druhou stranu a v klidu dohulil brko bez mojí pozornosti. byla upnutá jiným směrem. od pocitu toho, jak absurdně si přijdu mezi lidma v poslední době na to, že už jsem ta, která nepatří nikam.

nevim kdy se zlomila moje láska k tomu bejt obklopena lidmi. splynout s davem, výskat do rytmu hovoru, protáčet oči, podávat ruku, líbat líce, hladit záda, nadšeně vítat, pozorně poslouchat, debatovat o ničem a všem. všechno jsem to milovala, byla jsem toho plná, přetékala nadšením jak sklenice s marmeládou. ulepená od vší tý sociální energie. tý jsem měla na rozdávání. můj spratkovskej život nebyl nijak náročnej. dny byly monotóní, na vlně alkoholu, za neustálýho přísunu novej kamarádů, plnej večírků a tvůrčí práce.

pak jsem potkala jeho. normálního kluka. za normálních okolostí by se v mym životě nic nestalo. ale tohle normální okolnost nebyla. křičela jsem uvnitř o středobod, o pevnou věc kolem který bych postavila konstrukci. spratek byl pryč. uječená holka zalezla do skříně. dospělost nakopla energii a usedla na trůn v mojí hlavě, kde kraluje doteď. já královna zmetků a spratků, sprostá holka, rozmazlenej fakan jsem se změnila. věci a lidi pozoruju z rohu bez tý jistoty, kterou jsem měla. odešla s tou energií, neznámo kam, občas ukáže mi jenom záda.

~~nepatřím nikam. uvězněná ve svym světě si připadám ale mnohem svobodnější než kdy předtím. v mém světě existují jen moje fyzikální zákony.~~

sem v něm šťastná. já, moje myšlenky, ty a vy.

How To Destroy Angels - The Space in Between

Fri, 03 May 2013 11:51:11 +0200

How To Destroy Angels - The Space in Between:

Official music video for “The Space in Between,” from How To Destroy Angels’ self-titled EP, out NOW. Directed by Rupert Sanders. Get the EP FREE at http://h…

Strkáš si pastelky do penálu, prsty do vlasů. Koukáš se u toho...

Fri, 03 May 2013 02:35:00 +0200

Strkáš si pastelky do penálu, prsty do vlasů.

Koukáš se u toho na mě, hladíš si zápěstí.

Koušeš se do rtu a cuká ti koutek.

Chceš abych věděl, že myslíš si na nic.

Vzdycháš si do rytmu a obracíš oči.

Strkáš mi do hrudi, chtíc prorazit mi srdce.

Aspoň pokus o rozhejbání toho svalu.

Kdybys byla trochu pečlivá, pochopila bys, že to nejde.

Už dávno se vymkl mojí kontrole.

A odtikává minuty do konce.

Bojí se zemřít a přestat bít.

Přesto zrychluje a žene se děsivou pravidelností do náruče valkýry.

Lásko zabíjíš mě, chtíčem popohnána.

Nikdy jsem moc nezapadala. Neuměla jsem ctít pravidla kolektivu,...

Mon, 18 Mar 2013 17:36:00 +0100

Nikdy jsem moc nezapadala. Neuměla jsem ctít pravidla kolektivu, neuměla jsem se zapojit do kolektivní mysli, kterou kolektiv sdílí. Kolektivní humor, tomu jsem se nesmála.

Jsem jako hranatá kostička, která se cpe do kulatého otvoru. Nic na mě nepasuje. Nikam. V samotě je mi dobře, když křičí ticho a ozvěna promluví jako první.

Nebaví mě dospělost. Každej by měl o tom napsat manuál. Jaký období zmatenosti, chaosu a neuspokojení to je. Jak máte chuť řvát ale víte, že už nemůžete protože doby, kdy vám to ostatní prominuli je pryč. To bylo dětství. To malé stvoření se zacuchanými vlásky, rukama slepenýma curkovou vatou, s tvářemi otlačenými od peřin a s pusou plnou nadšených vzdechů, které tak chňape po životě, jako by měl zítřek neexistovat.

Kdy ztratíme ten moment, kdy nám den připadá jako sto letá věčnost? Kdy prožíváme jedinečnost tak silně, že si píšeme deník aby se ty vzpomínky nerozprchly? Nenávratně to vzalo za ruku naše dětství a odešlo pryč? Někdy trucuju, dívám se do zdi a slupuju zrníčka z nátěru bílé stěny. Někdy si uvařim kakao i když mi nechutná a říkám si básničku, kterou jsem už zapomněla. “ztratilo se kuřátko, pípá pípá, nožky bolí”.

Někdy jsem na děti zlá. Závidím jim, pokouším se přelézt tu zídku, která je mezi námi ale jde to jen na moment. Když někdo umře, někdo blízký, ta zídka je ještě vyšší. Jednou mi někdo řekl, že člověk je úplně dospělý, až zůstane úplně ale úplně na světě sám. Když už nebude mít babičky a dědečky a už vůbec né tatínka a maminku.

Teď sedím na té zídce a koukám se na obě strany, nechce se mi nikam. Chce se mi zastavit čas, hrát si s kaštany, plácat bahnový chléb, pít u toho pivo, smát se “penisu” a “pipině”, upéct s buřt, hodit ho psovi, leštit si oblázky, vydělat si na CHANEL.

Pokud si dobře pamatuju, odpovědí na všechny moje problémy byl KLACEK. Klacek znamenal celý svět. Byl to meč i kord, ukazovátko, strašlivý zabiják i hůl, když sem si “jako” zlomila nohu. Má důvěra v něj byla nekonečná, mluvil ke mně a dával mi překrásná jména. Teď nemám klacek, nemám nic. Jen svou hlavu a dva světy.

Nechci žít nic, chci být vším.

"přebíhám svět po svých nohou, pohání mě tep z vlastního srdce, cestu mi prodírají mé vlastní ruce,..."

Fri, 04 Jan 2013 01:03:08 +0100

“přebíhám svět po svých nohou, pohání mě tep z vlastního srdce, cestu mi prodírají mé vlastní ruce, brzdí mě ovšem vaše myšlenky…”

- “tak choď s hanou, když je ti s ni tak dobře…”

-

řek muj kluk a otočil se zády.

moc často to nedělá, nemůže, já pak pláču. ale nepláču moc, v první polovině života jsem si je vyplýtvala, teď už si je šetřím. na kanadské filmy o medvědech, když se můj kluk otočí zády a když je mi líto po mamince. líto není smutno, líto je líto, líto je mi nás, že nemůžem být spolu a zároveň žít od sebe.

jakou jste si mě uplácali takovou mě máte. řvu na rodiče a prchám do novýho života se svym klukem co si nesedá ke mně zády. utíkám hlavou proti zdi, vystřeluju si hlavu do nebe abych nevěděla, že sem vlastně furt smutná. že je to takovej muj debilní úděl. že se tak nudim až bych brečela ale to nemůžu když jsem aspoň v slzách teď šetřivá. jakou jste si mě uplácali, takovou mě máte, dortíčka vymazlenýho, co to umí roztočit s vařečkou a kluka udělat šťastnýho pod peřinou ale dítě nešťastný, se furt jakoby tak nějak nudí.

jen tak si rejpnout do něčeho, to bych byla šťastná. tu obrázek, tu notička. přijít, udělat hovno, rozmazat ho a odejít. to by bylo krásný, takhle chodit po světě a srát si tam a s tim.

4.Jan 2013

Píšu si dopis. Sobě před rokem. Ty bréco jedna přechytralá. Pár změn bych pro tebe měla.

Před rokem jsem psala sama sobě. Svému aktuálnímu Já. A trochu i tomu minulému. Jak mám tu tendenci vracet se zpátky. Nehezky si k sobě mluvila. Jak to máš ve zvyku. Svět tě bere takovou jaká se bereš ty sama. Jasně mami. To víš, že jo.

Bože jak to děláš, že máš zase pravdu. Takže hele:

Toho kluka co jsi měla, tak toho máš pořád. Máš ho ráda. Hodně. Zase si děláte změny v životě. Málem bych zapomněla to hlavní: už jste 3. Nééééé neboj, nemyslim mimino. Vlastně jo ale to psí. A neni to uplně mimino ale pubertální jedinec. A je to fena. To sis nikdy nemyslela viď?

Jste teď tři a máte se rádi a jste rádi, že se máte.

Hanu máš pořád taky. Ale některý lidi už ne. Ani ty co sis myslela, že je budeš mít navždycky. I když už víš jak dlouho to je!!

Taky jste si už určili směr. Jsme šťastný a zaměřený na ty naše osudy, nepřipouštíme si neúspěch. Pokud přijde tak jsme v prdeli.

Naštěstí budem mít pořád jeden druhýho.

Mám ráda co jsem vytvořila. Je to jako moje KPZka. Je to hmatatelný. Ten cit, láska, sny, plány jsou tak reálný až se po nich můžu natáhnout.

Chci utéct. Někdy mám nutkavou potřebu.

ale neudělám to…

držim totiž v jedný ruce naší KPZku a za tu druhou

mě držíš pořád Ty.

Mar 27-2012

Mám nejdelší vlasy co jsem kdy měla. Máma mi řekla, že je to...

Sun, 21 Oct 2012 12:10:00 +0200

Mám nejdelší vlasy co jsem kdy měla. Máma mi řekla, že je to odporný. Že prej v kombinaci s mým novým psem jsem jako ty divný pejskařky. Ať se proberu a vostříhám se. Jenže já nechci.

Od narození bojuju s jedním nepřekonatelným problémem. Je mi dobře tam, kde zrovna právě jsem. A nemůžu i odmítám se z toho místa/pocitu/polohy hnout. Né, že bych neměla ráda změny, vo tom žádná nicméně se k tý změně stavu musím šíleně nutit.

Neumim vstát z postele a odejít. Neumím se zvednout od posledního drinku na večírku a vrátit se domů. Neumím utéct ze vztahu, který mě ničí. Nejde mi změnit duševní stav když zrovna chci. Moje vlasy jsou dlouhý, stříhat se nebudou, to je změna. Nechci se rozeběhnout za novými možnostmi protože mi je dobře tak jak zrovna jsem i když můžu přirovnat pocit vnitřního klidu k rozklepanýmu pinčovi. Moje máma mě za to tajně a nesnesitelně nenávidí. Pořád se snaží do mě kopat a tím kopancem mě posunout ale já se jen posunu o centimetr a čekám, až mě zase doběhne. Mít za dítě jiný dítě tak to dítě je dneska prezident. Minimálně.

Co umím je věci říkat. Bez rozmyslu, občas bez citu, s chutí, bez respektu. Nikdy mi nedošlo, že bych neměla být čitelná jako kus papíru, že mi to škodí. Že lidé si zvyknou na mojí vadu a jednoduše jí použijí. Že říkat věci víc škodí než lepší. Neumím se vzdávat vztahů. Kdo mi to vštěpil, že ve vztahu zůstávám i když nejsem šťastná? Ten problém umím pojmenovat, najít, identifikovat a dokonce i říct nahlas. Ale odchod? Ne. To je příliš.

Vyměnit? To je jiná, to je jednoduchý. Nesmyslný a urážlivý ale jednoduchý. Vyřeší to situaci za mě.

Někdy se omlouvám za svoje chování v duchu, vysvětluju, klopím oči, pláču a prosím o odpuštění. Nikdy bych to neřekla nahlas. Ale tam v té bílé místnost, když jsem sama a můžu mluvit, to říkám. Reálným osobám, siluletám ve tmě. Všem. Nechci věci změnit ale prosím o odpuštění, jen ten stav klidu.

Podzim je hovadina. Obrovská debilní hovadina, která mi šíleně vadí. Miluju děšť a procházet se v něm. Miluju mladý slunce na jaře, miluju taky zimu a sníh když křupe. Ale ten debilní podzim. Z postele se mi nechce, do postele se mi nechce. Nechce se mi stát ani ležet. Co se mi teda rozhodně chce je aby už skončil. Nebo aspoň aby pršelo. Ale tenhle stav nestav je děs. Vehnal mi strach z lidí a neschopnost komunikovat. Pracovat mi vadí, zapojila jsem se tím do koloběhu konzumu. Jediná radost je, když přijde domů, vezme mi hlavu do dlaní, dá mi pusu a řekne „To bude dobrý malá“. Nedovolí mi si vzít psa do postele ale zas mi hladí vlasy jak dlouho chci. Když pije spí ale je to ten nejhodnější a nejvíc bezelstný člověk jakýho jsem kdy poznala. A je můj a já jsem jeho. Klid a mír. A náš pes.

meruňkový nebe, jenom pro tebe. meruňky. říká se broskvička,...

Thu, 02 Aug 2012 20:07:00 +0200

meruňkový nebe, jenom pro tebe.

meruňky. říká se broskvička, sametová, jemná, slaďoučká. ovšem pro mě to jediný pravý intimní ovoce plný těch nejtajnějších přání, tajemství i nekonečných možností je to malý oranžový ovoce s peckou. neznám víc hot ovoce než je meruňka, jde jednodušše od pecky ale tu pecku stejně ocucáš. jahoda si může hrát třeba v pornu, tady je území MERUŇKY. jediný ještě lepší ovoce je rybíz. ale o tom zas někdy příště. a je léto tak je jich hodně. a všichni ví i ty, co mě neznaj, že pečení je radost, linda je pečení, hraje mi k tomu čajkovskij nebo trilkuje hana, teče mi tu víno, všude je bordel ale nakonec z pece vytáhnu něco, co je lepší než od babičky. a jako fakt. a protože jsem hodná, řeknu vám i recept. na ten nejjednodušší meruňkovej koláč z jogurtovýho těsta s drobenkou. protože máte zahnutý ručičky, obě levý jak řiká máma. ten nejjednodušší koláč je to proto, že se ani neváží. všechno se to odměří v kelímku od jogurtu. HUSTÝ CO? tak teda ten jeden jogurt je potřeba (150 nebo 180), polohrubou mouku, cukr krystal (nebo rozdrolit kostickovanej) a jese lepsi je cukr krystal TŘTINOVEJ, půlku pytle prášku do pečiva, jedno vejce a máslo. tohle možství je tak akorát na kulatej plech cca velkej jako klasickej talíř. pokud chce někdo udělat plech, takovej ten nízkej klasickej, musí množství LOGICKY zdvojnásobit. no a teď jak na to! smíchám jogurt a rozpuštěný máslo (množství do půlky kelímku od jogurtu). pak mouku (celej kelímek) prosátou s kypřicím práškem a cukr (půlka kelímku). vyklepnu do toho vejce, zamíchám, vyleju na pečicí papír, kterým je vyloženej pekáč. meruňky kladu klidně na půlky nebo čtvrtky, my máme rádi hodně toho ovoce: každý odkrytý místo zakreju kouskem meruňky až těsto není vidět. zasypu drobenkou. drobenka je máslo-mouka-cukr, na to návod dávat nebudu protože je všude na internetu. peče se až nezhnědnou okraje, péct pomalu cca na 150:) to je všechno takňák. dobrou!

játěvodněkudznámmojemilá… zabrumlal alkoholovým odérem a...

Fri, 29 Jun 2012 15:35:00 +0200

játěvodněkudznámmojemilá…

zabrumlal alkoholovým odérem a já se na něj koukla, jako vždycky když mi řiká někdo, že mě zná (protože mě zná jenom moje máma. a ta taky tolik ne. prostě jenom můj pes mě znal a ten už je pryč). koho jsem poznávala byl jeho kamarád, říkejme mu Míša, z Krumlova, z mého domova, kde já to tak ráda. tehdá já na párty byla ještě za hodnou holku, bez kluka, jen jednoho co mě měl rád ale já jeho tolik ne abych se mu odevzdala i řetízkem svobody. slovo dalo slovo, bavíme se o tom kde se známe, no jasně střední. ten ústav šílených věd. potkával mě malou, v brýlích, v růžovém ponču, uřvanýho spratka tlačícího se frontou na oběd. já si ho vybavovala jako postavu promodralého chlapce na fotce přiložené k článku o oznámení vítězství našich chlapců v krajském kole plavání na nástěnce tělovýchovy (ta fotka tam je možná dodnes, 8 let po, od té doby naše škola končí poslední). měl tam tu trapnou gumovou koupací čepici co jsem taky musela nosit když jsme šli na plavčo na pražačku, mračil se a vedle něj stál můj kamarád Béla, kterýho já teda radši. při skládání společných vzpomínek do jedné mi pořád tak neskrývavě úchylně čuměl na prsa. budem kamarádi, řekla jsem si. protože už mě nebavil, šla jsem se bavit dál.

druhý den už mě chlapec našel. dem na pivo v pátek. hm tak jo přitakávám. budem kamarádi říkám si zase. opije se jak idiot. idiot, myslím si. ke všemu si myslí, že je zajímavej. dlouhými pohledy do dálky pronáší věty jako “nevím co je to láska”, “nikdy jsem nemiloval”, “bojím se, že nikdy nepoznám”. hele já jo a nic moc. otáčím se a jdu naštvaně dál, prosím aby už ten večer skončil, jenže on furt mluví dál, vodí mě nekonečnými uličkami noční prahy, přeskakujeme hranici žižkova a vinohrad tam a zase zpátky. vypil flašku vodky, aniž bych se stačila napít tak jí rozbil. idiot, říkam už nahlas rádoby v žertu. myslím to nicméně zcela vážně. tak to nebudeme asi ani kamarádi, jednoho už mám, jmenuje se Láďa a aspoň mi nerozbíjí skleničky s alkoholem. taky pozoruji na chlapci velký potenciál žoviálnosti a lidovosti. během 3 hodin jsme pohulili s neznámými vyznavači technohudby, pohádali jsme se s bezdomovcem, posléze se s ním udobřili a nechali ho napít z ještě celé vodky, pomohli jsme asi 4 babičkám a oslovili dva souložící páry na jiřího z poděbrad. a pak mi najednou dal pusu. alkoholovou, trochu nekoordinovanou, malinko divnou, velmi dravou a nečím moc hezkou. trvala až do 11hodin druhého dne, probrala mě z ní facka od mámy, rychle překvapivá jako ta pusa , kde prej jsem a proč jsem vypnutá. když já se v tom líbání nestihla ozvat, promiň mami. už se to nikdy, slibuju VUBEC nikdy nestane. tak jsem druhý den přišla za dva dny, když jsem šla s košem.

to co následovalo potom, už víme. bude to rok a já tě mám pořád ráda. co ráda! jde nám to spolu nejlíp. přesvědčil jsi mě, že ke mně někdo tak strašně moc patří, že utváří i mojí osobnost. tak tě mám, ty máš mě. a ještě si tě ňákou chvíli nechám.

jíst jídlo, pít víno, mít z toho porno jsi máma mámo, brzdi...

Mon, 21 May 2012 09:46:58 +0200

jíst jídlo, pít víno, mít z toho porno

jsi máma mámo, brzdi mámo, nestarej se mámo. dobrá mámo klid. tak jsem se zaměřila na ty jiné činnosti. našla si práci (čti 3 práce) a začla bejt dospělá. né ta dospělá co se stará ale ta dospělá co vydělává. tak vydělávám, chodim do práce dýl než můj muž což mě ničí a nemám na nic čas. dokonce tam chodim každej den, což se mi ale už vůbec nelíbí, to je horší než to vstávání, se kterým jsem vlastně nikdy neměla problém (pokud mám naspáno min 7hod) z mýho kluka se stal uklícecí-snídaňovotvořící-opečovávávávátelský-milující muž. kouká na mě soucitně každé ráno v 7 (ahahaha, so over 2010-2011 být vzhůru v 7) přes svůj obroviitánský hrnek s čajem a mlékem, hladí mi vlasy a trpí hladem. trpí hladem protože nevařim. 14 dní. bože. TAK DLOUHO?!

Jenže pak. ta dita. ta dita co na mě všude kouká, já trochu skeptik, okouzlen svým vlastním umem, říkám si co mi řekne co ještě nevím. JENŽE. ono to tam je, všechno to tam je, čtu kapitoly, kašlu na recepty, začínám plakat dojetím, pak žárlivostí a pak zase dojetím. dyť takhle bych to napsala já, to je můj sen, vždyť já ditu asi MILUJU! mně říkaj, že to přeháním, že ve 21 nemůžu být máma. ale ona mi skrz každé písmeno říká, že je to normální. bože dito, můžeš to vysvětlit mé matce? že sem jako úplně v POHODĚ?! a tak se začnu probírat recepty. všechno už jsem alespoň jednou vařila, co se týče známých věcí. zikoušela, ochutnávala. jenže dita do všeho přidala kus něčeho, co by mě ve snu nenapadlo (tady máš ten rozdíl děvenko, proč ty ještě nemůžeš ale dita jo). tak běžím v pátek, asi pět tašek, půlka příjmu v prdeli protože jdu VAŘIT. a tak to tam je, udělám svojí klasickou cibulačku jenže přidám hořčici z dijonu a portský a najednou to tam je. bože je to NEJLEPŠÍ. opiju se portským a vařim dál. krkovice je moje specialita. umim celý její příběh, chování, vím s čím jo a s čím ne. je jako já, tvárná, šťavnatá, chutná, člověk jí buď má rád nebo ne. tak jí nakládám, polechtám bylinkami, vínem a ocetem, moje vlastní “specielní”! pak ty klasický papriky s blakánem a rozmarýnem co klouček tak rád. i ty bramborový čipsy mu tim posypu. někdo má kečup swc má balkán. k tomu všemu náš “cafedeparissalát” s tou nejlepší zálivkou z francie. ach ta ňam.

a nakonec? skořicoví šneci. spoustu másla, cukru a pak ještě cukr. kluk heká, skořici nerad ale jeden si dá. hana sní na posezení 3 a já si oddychnu. je to tam, jsou nejlepší. tak si přijďte říct, pod okno, zahulákat. kouřimská 6.

LÍBÁ a děkuje ditě.

Lindýr.

REKAPITULACE 2010 Tuhle rekap jsem psala pro takovej vymyslenej...

Thu, 03 May 2012 11:41:47 +0200

REKAPITULACE 2010

Tuhle rekap jsem psala pro takovej vymyslenej projekt, se kterym jsme nakonec do dnes nepohli. ovsem tento zkušební článek stále existuje. asi je více-méně dobře, že nikdy nevyšel. je prý velice urážlivý, pohrdavý a asi by mnoho lidí naštval (čti nasral).

REKAPITULACE 2010
Nejsme první ani poslední, co ti budou servírovat bilancování roku 2010. Můžeš si přečístoptimistický blog moderátora rádia SPIN Poety, hlasovat v anketě o nejlepší nosič na stráncebbaraku nebo pokud preferuješ spíš zahraniční interprety, DJ Premier pro tebe sestavil svůjvlastní žebříček (mezi námi, stojí opravdu za pozornost).
My ti ale přinášíme menší shrnutí toho, co se událo v roce 2010 na poli českéhohiphopového mainstreamu z našeho pohledu. A upozorňujeme, že toto není recenzování.Některým albům a kapelám jsme se záměrně vyhnuli, některé významně vyzdvihli a někohomožná i urazíme. Ale o tom ty rekapitulace vlastně jsou.
Progresivní kapela Navigators hned na začátku roku v prosinci, křtila svoje druhécd. Pro někoho je to jednoznačně originální kapela na poli český klubový scény, proněkterý „šampióni bezbarvosti”. Ať už tak nebo tak, Navigators svou koncertní sílu dotáhli donaprosté dokonalosti a jejich vystoupení i hudba je přehlídkou „jak se to má dělat“. Bohuželnám chybí trochu té lehkosti ve změti toho ukázkově „českého“ RNB.
PSH si napsali Epilog, rozjeli slušný promo, pozvali pár hostů, vydali cdčko a vlastně víc užk tomu fakticky říct nejde!
DeFuckTo má určitě svoje zásluhy ve své době. A bylo by převeliké bláznovství jim je upírat.Bohužel nejsme si zcela jisti, zda byl nejlepší nápad lepit něco, co už předtím balancovalo nadpropastí pro nás velmi „srandovního“ rapu. Někdy jsou prostě gesta v klipu důležitější nežnáplň sdělení či alespoň dodržení rytmiky. Deska založená hlavně na seskupení absolutněrozpadlé kapely a pohodičce s lidičkama, nic neřešit. S určitostí můžu říct, že toho tam jeurčitě mnohem více, jenom nám už se to nechce poslouchat.
HPTN 2 je věc, která se absolutně nedá shrnout do malého odtavce a zasloužila by sipozornost větší, než býti bodem v katalogovém seznamu. Je to totiž z větší části přesnýmobrazem české hiphopové scény. Žádná nová jména, žádný nový styl, žádný nový směr.Tenhle problém se ovšem nedá nikomu vyčítat a už vůbec ne tomuto mixtapu přinášejícíhobohužel (naštěstí?) skoro ty samá jména. Ty nová ale vůbec nezklamala. Vyjmenovávat jezbytečný, pozitivně poukážu jenom na duo Inside krú a dětskou vycházející hvězdu Marata.Pokud držíš německé cdčko v ruce, držíš věc, která tě svým PC soundem nepřekvapí alev téhle mizerné době pro hudbu vlastně i potěší.
U KMBL se prostě všechno chtělo dělat jinak. Všechny možnosti jak se ten rap u nás můžedělat už se víceméně, hůř nebo líp vyzkoušel a teď asi přijde období ve stylu POKUS-OMYL.Tohle rozhodně z pohledu fanouška omyl je. KMBL má být deska určená pro ještě většípopkulturu než těch pár usmolenejch fanoušků s čepicí. Ale podle nás ani POP takhlevůbec nezní. Indy a Rae si vlastně na hudbě dali tak záležet, až vytvořili vlastní hudebnístyl. Nezbývá než popřát hodně štěstí a dál se pokoušet ignorovat singl Báječný klima is navazujícím klipem.
LA4 je postava pozitivní v každém směru. Opravdu v každém. Zaslechla jsem mnohosebevědomých výkřiků, že Gyzmo je jednoznačně albem roku. LA4 vlastně nejde nic vyčístpokud se rozhodneme nebýt zoufalými šťourali. A vedle desky Halucinace ze 3.patra stavímena přední příčky naší osobní UG hitparády.
V případě Jay Diesela nejsme těmi nejpovolanějšími v posuzování jeho desky 10. My totižmáme Jay Diesela rádi, to jeho raperství mu žereme, ještě radši máme jeho pozitivismus abezelstnost. My totiž nikdy nečekali revoluci ani závratná prohlášení. My jsme vlastně dálspokojený tak, jak to je.
Marpo byl v americe a udělal si tam hodně černých amerických přátel. To je asi hodnězásadní informace k albu Knockaut. Taky měl tuzemské promo (dík mami) gigantickýchrozměrů. Taky docela důležitý. Dokonce učinil věhlasné odhalení, že jeho sebetřednost bylavlastně celou dobu pouhou maskou a ve skutečnosti je vlastně velmi skromným obyčejnýmklukem. Je to vlastně poctivá deska od poctivýho kluka.
Rest a Fatte. Prvoplánově populární deska pro všechny děcka co tu chtěly slyšet zasety „oldschooly“ repertoáry a unie. Tohle je prostě upřímnej popis života kolem Resta, kterejse zaobírá klasickými tématy běžného průměrného hiphopera v jistém věku. Drogy brátnikdy nebudu, hudba je můj lék stejně jako pivo a občas sem i smutnej protože mi umřekámoš nebo dojde hulení. Nás baví i muzika…ale když na koncertu uslyšíte 5x heslo „Fatte jenovej PREMIER“ tak vás trkne, že Fatte to až moc dobře ví. Možná až tak dobře, že k tomunepotřebuje aby jste to věděli i vy.
Oliver Lowe je zajímavá postava. Ač je z toho města, kde se tančí a kde rádi mluví o tomjak strašně hodně a dobře se tam tančí, Oliver Lowe tanečník není. Je to muzikant. A to takmoc, jak jen raper muzikantem může být. Nebojí se živých nástrojů, nerespektování rytmu amelodiky, svého pohádkově vypravěčského hlasu, který by mnozí čekali na rádiu Vltava aninesází na životní sdělení. Nám deska přijde fajn a okamžitě si vybojovala místo největšíhopřekvapení.
Garant nám toho moc nového neřekl. Vlastně jen to co už jsme dávno tušili, že je harant.Že není básník, ale že má doma i neonovou čepici, kterou nerad sundá. Taky, že hulí, pije asouloží a pochopil významu anglických slov. Bavíme se tu o fellaz, štrýtu a hejtrs. Možná jehologoped mu doporučil k těmto výrazům připojit citoslovce mezinárodního rapu jako OUH-YEAH (nebo zvlášť mezi slovy). Na BPM máme rádi sdělení. Tady trochu chybí, ale jinak jsmelabelu „Ty nikdy“ velkými fanoušky a těšíme se na další projekty. S fattem hlavně.
Dezorient Expres…my jsme desku slyšeli, zúčastnili jsme se koncertu v Lucerně i máme pochopení pro absenci zubů. Jen jsme ještě nepřišli chuť na bezzubý rap a nejsme zcela povolanými tuto desku hodnotit. Proto se toho vzdáváme.

Ty jsi ale prase… …řekla Simona ještěrce, co se...

Wed, 25 Apr 2012 13:59:00 +0200

Ty jsi ale prase…

…řekla Simona ještěrce, co se vysrala vedle ní a lezla dál.

viděly jsme naposledy opravdově moře, navštívily malé císařské sídlo uprostřed rozlehlých arkád a jezer- jezerní palác, prošly se naposledy po největším marketu v UBUDu a daly si kávu v LOTUS CAFÉ obklopeny lotusovou zahradou.

tímto příspěvkem se chci rozloučit s Bali než zítra opravdu odjedu. s místem barevným, přívětivým a klasicky indoasijským. asi jsem nepotkala tak milé lidi na tak malém místě. hinduistické náboženství se mě dotklo víc než kdykoliv předtím, zasáhly mě jednotlivé miniobřady v průběhu každého dne, obdivovala jsem nespotanou volnost jednotlivých divokých psů a smála se nad květinami, které my v evropě pěstujeme doma jako pokojové.

v mysli se mi zafixoval smrad špíny vtíravě mixlý jasmínem, kokosem a kadidlem. Nikdy nezapomenu na tu symbiózu několika ras, druhů lidí a vyznavačů náboženství žijící na tak malém místě bez problémů. nedávný strašný incident teroristického útoku je tu jistě stále ve vzduchu ale muslimové, kteří tu žijí v poklidu a harmonii nemají žadný problém.

zkusila jsem slavné jídlo z jimbaray bay, nechala se okrást opicemi v opičím paláci v ubudu a hrála si s vlnami na pláži patřící australským turistům v Kutě.

na bali je neuvěřitelné, že hned jak přijedete, ucítíte proč by jste tu byli schopni žít. takovou energii pro mě nemělo žádné místo, kromě těch evropských. číst si o tom a být tu je vlastně neuvěřitelně podobný zážitek.

jedla jsem tu, meditovala jsem tu a na dálku i milovala.

tímto se loučím, nechávám tu kus srdce jako všude za našeho nejmilovanějšího Z, kterýmu jsme takhle blíž (moc nám chybíš, sestře, ženě i svým dětem), taky W, volám do větru aby i ty moje holky byly šťastný, děkujeme za zdraví, že už je všechno dobrý a teď už jenom hezky, prosím.

xxx L.

UBUD.

Sun, 22 Apr 2012 14:25:08 +0200

UBUD.

Chybíte mi děti moje. Jak bez ruky chodím. A stýskám si. Že není...

Sun, 22 Apr 2012 14:16:00 +0200

Chybíte mi děti moje.

Jak bez ruky chodím.

A stýskám si.

Že není na světě místa, kde bez vás zvykla si.

koukám do stromů a broukám si píseň

tu co jste hrávali když už já chtěla spát

a vy si hlasitě smáli po notách a hnali tu tíseň,

tíseň jež chtěla se po mně drát.

vlk a liška po boku běží,

chňape po listu jak v mayově snění

tam stojí má vé a líbá mi tvář

a mě oslepuje její nekonečná vlasová zář.

takže děti už chci domu jo? protože mi je smutno tak jim sladký. ale tady maj jenom rejžový sladký. chutná to i vypadá jak amarouny (hele kdo to neví ať jde k šípku protože vůbec nemůže chápat). a taky koukám do džungle a skládám trapné básně.

další post, bude hned za chvíli a bude o našem dnešním tripu do UBUDu.

PAC A PUSU, vaše malá.

uprostřed džungle po cestě jako blahodárné řece poslední den v...

Sat, 21 Apr 2012 05:41:17 +0200

uprostřed džungle po cestě jako blahodárné řece

poslední den v našem snovém kembali jsme se smutkem zabalily všechny své věci a šly se projít po OBEROY street. ulice plná krámků, neuvěřitelných suvenýrů a hlavně barev. narazily jsme na fantastickou koloniální kavárnu s naprosto úžasnou architekturou, která mi brala dech. TO JE TO JAK CHCI JÁ! jednou…interiér i exteriér máte možnost vidět na fotkách aby jste byli tak unešeni jako já z té nedbalé a z dálky odpudivé elegance:) na oberoy jsem ukořistila v surfařském obchodě plavky tak nehorázně zlevněné, až mi bylo líto holek co ujíždějí na oblečení ROXY a musí platit ty nekřesťanské peníze v ČR. tady jsou ty surfařské značky sražené na minimum. poté u stánků jsem usmlouvala psaníčko z nepravé hadí kůže, šedé a báječně ladící s jarními pastelovými barvami! 230 000 rupií!:)

moře se s námi rozloučilo hrozivě vyhlížejícími vlnami zatím co jsme jedly v naší nejoblíbenější restauraci s barevnými deštníky. to skvělé jidlo už je mi trapné fotit.

přijelo pro nás auto z hotelu s plánem odvézt nás do našeho nového domova v MAYA resort tyčícím se velkolepě nad ubudem. snažit se rozpoznat kde končí jedno město a začíná nové jsme rychle vzdaly. silnice jsou pro bali něco jako životodárná řeka. nebýt u silnice = nebýt u zdroje a to je nemyslitelné. všude jsou natěsnané obrovské paláce plné nábytku, který sem ve velkém a zalevno jezdí kupovat nákupčí z evropy (v praze například patio, zdvojnásobené ceny, za které jsou někteří schopní utratit obrovské sumy, moje máma mezi ně patřila taky dokud nezjistila, že je možné se nábytek přes nákupčího objednat skoro za polovic, to doporučuji i vám:)) obchody s monumentálními sochami (některé v nadživotní velikosti, budhové, lvi, sloni nebo jen velké kvádry) a speciální přírodní výtvory z kořenů stromů. mně by se z toho líbila postel s pozadím jednoduchého šedého betonu.))

to už jsme ale dorazily do našeho cíle- MAYA resort se rozkládá mezi rozlehlými a pěstěnými zahradami, uprostřed ticha, obklopený hustou a neproniknutelnou džunglí. ihned se na nás sneslo hejno komárů a my trochu rozpačitě zabydlely náš pokoj. náš předchozí obrovský, milý a útulný kembali převyšoval o mnoho tento hotelový pokoj. MAYA je hodnocená jako nejlepší hotel a spa v širokém okolí ubudu- velké spojení s přírodou a žádné její omezování a slibuje pocítit ten “pravý balijský feeling”. ok no teda. ráno jsme zamířily na snídani, plno bílých tváří, nevychovaní rusáci a jídlo formou bufetu s hordou lidí, kteří svoje vychování asi nechali ve svých rodných zemí.

máme vidinu dalších 5 nocí a už přemýšlíme jak to zaonačit, nevíme jestli to vydržíme a už se nám stýská po pobřeží, kde sice bylo spoustu australanů ale pokud si člověk nepřál, nalezl části města, které obydlovali pouze místní. simona si tedy předešlý den přichystala pěkný nepořádek aby ho dnes mohla uklízet. to jí naplňuje a uklidňuje, předpokládám, že za hodinu začne opět přerovnávat, tentokrát třeba stébla trávy, učesat trávník, odházet listí, vyházet špínu z bazénu. to jí ale zaměstná jen na jeden den, co nastane v její malé hlavě potom co už nebude mít co dělat někde, kde jí to není uplně příjemné, nevím.

dnes spa, zítra ubud. stýská se mi přátelé a ráda bych vás tedy pozvala 28.dubna do Kuřete v hodinkách. je to v den, kdy přijedu a já vás tam ráda všechny uvidím. hudba bude pod vedením mého chlapce, kerý si i se svou kapelou odbyde svou premiéru. více info tady: http://www.facebook.com/events/153941604735073/

líbá vaše L.

hello, how are you! dnešní den se kromě lokace mnoho neměnil od...

Thu, 19 Apr 2012 17:07:17 +0200

hello, how are you!

dnešní den se kromě lokace mnoho neměnil od těch předcházejících. navštívily jsme pláž jembaran bay. jak jsme řekly, tak se stalo. daly jsme si grillované mořské plody hned na grillu, rozhodnuty při jídle s plnou pusou krevety pro nepodporování těch velkochovů na mléko a maso. už nebudem pít mlíko.

mám tolik volného času, že jsem VELMI přemýšlela. proto tento blog bude spíše zamýšlením než popisováním naší cesty.

mezi zlobnými úvahami o tom co se děje tam u vás (nejdřív logo KVIFF a teď ČT?! jako pane najbrt, to zvládnu i já ve wordu jestli to chcem mít takhle pěkný! ale národní děláte hezky, to né, že ne) jsem přemýšlela o Bali jako o jednom z míst navštívených v rámci mého cestování (za to děkuji své nejlepší ženě,velmi přísné ale nekonečně spravedlivé). díky mámě, která žije v neotřesitelném přesvědčení, že jediné co mi do života může předat je naučit mě nelhat a být čestná, zajistit mi vědomosti a ukázat mi co nejvíce ze světa. díky ní jsem viděla co nejvíce jsem mohla. za to jí patří nejvřelejší dík.

bali jsem v tomto souboji měřila možná až příliš přísně za pouhých 7 dní, kdy jsem tady. můžu už ovšem s jistotou říci, že povaha přírody je tu o mnoho méňe prudká a více přívětivá než ta na seychellech. Krajina na ostrově Mahé byla fantasticky utvořená díky sopečnému původu. Neuvěřitelné skalní výtvory budily dojem pohádkové krajiny, moře bylo průzračnější a rostliny strašidelnější. Seychelly ovšem měly jeden velký nedostatek oproti Bali. tím jsou lidé. balijčané září usměvem, jsou komunikativní a milí. seychellané jsou otrávení, depresivní a protivní. trochu to chápu, mahé bylo uprostřed oceánu, daleko od všeho a letenka pro domorodce do nejbližší civilizace byla ukrutně drahá.

z asijských a indoasijských zemí, ze kterých jsem zatím navštívila pouze Vietnam jsem rozhodně více nakloněná Bali.

dnes se máma rozhodla mi udělat radost. nejsem typ holky co obdivuje kabelky vuitton (zavazadla a kufry a cestovní tašky jsou trochu jiné téma, ty obdivuju) nebo potřebuje nutně diora (ale ikonické fotografie s Iggy Popem jsou báječné). Móda mě baví, baví mě látky (Bali je skvělé, že se zde pozná kvalitní látky. kromě bavlny můžete všechno vyhodit, ani 5 minut se v tom díky vlhkosti a vedru vydržet nedá), střihy a kombinace. Neulítávám na značkách a co se týče kabelek jsem spíš pro jednoduchost. Kupuju si je v haemku, sekaci nebo je zdědím. Tentokrát jsem ale zdědila perlu, kterou jsem si velmi dlouho přála. Psaníčko Marc Jacobs. Svým přístupem je mi hodně blízký. Navrhuje svou osobní značku pro mladší milovníky módy. je to hlavní návrhář LV ale jeho vlatní značka je pro mě nejoblíbenější ze všech. usínám dnes s rukou na něm, ó já marnivá dívka.

tímto se s vámi loučím a zítra už z ubudu! L.

SPECIÁL O JÍDLE…už zase. vzhledem k tomu, že nás kuta...

Wed, 18 Apr 2012 14:32:00 +0200

SPECIÁL O JÍDLE…už zase.

vzhledem k tomu, že nás kuta seminyak už moc neba, dneska jsme to (ZASE nó) zkrouhly na spaní-chození-jezení-čtení. to děláme nejradši prostě, co jako! k snídani nám připravily holky z kembali jejich “palačinku”. je to klasický těsto, asi víc vajíček než v tý naši a do těsta jsou přidané kouky ovoce. je to tak strašně dobrý ale člověk sní jenom půlku, víc se nedá.

cestou na pláž jsme už zase míjely dvě prodejkyně a tentokrát jsme neodolaly. maso na špejli je zatím asi nejlí ochucená věc, kterou jsem tu měla a kokos se sladkou šťávou zabalený v rýžovém těstě jsme nechaly po obědě.

velká vycházka ovšem poté, co jsem usla na lehátku ráno nenamazaná udělala svoje. jsem rudá jak rajče ovšem naštěstí to nemá tomu popálení 3.stupně co jsme zažily na Seychellech, kde bylo kupodivu většinu času zataženo. k obědu jsme udělaly náš oblíbený rituál- místo přílohy salát a napůl všechno co je na talířích. jíme tak co si pamatuju, rodiče si to zamilovali v Řecku a já tak vlastně jím nejraději. specialitu podniku-smažený sépie a krevety v klasické marinádě z česneku, oleje a bylinek. bylo to báječný. zašly jsme totiž zase do restaurace jako první den-ta s těmi barevnými deštníky a evidentně to je sázka na jistotu. sedí tu místní i surfaři a vaří geniálně. po obědě jsem si poručila ledovou kávu. hodně připomínala tu klasicko, studenou z vietnamu- pijí ji ledovou, černou a hodně sladkou v kovových uzavřených nádobách brčkem. NIC LEPŠÍHO JSEM NIKDY NEPILA. a to jako vážně. naposledy se mi podařilo jí objevit znovu až v New Yorku v zapadlé vietnamcké restauraci, od té doby nic a moc mě to mrzí (kdyby někdo věděl, dejte vědět!). kokosové kuličky byly taky boží, na mě možná rochu moc sladké ale tím jsou asijské a indoasijské země pověstné. Buď hodně sladké nebo vůbec, nic mezi tím.

cestou domu jsme potkaly kocoura živícího se z darů bohům. byl komunikativní, mně se líbil)) upozornit musím na “benzinovou pumpu”. vzhledem k tomu, že se tu jezdí z 90% na skůtrech, pohonné hmoty se tu prodávají v petlahvích v podivných stáncích.

přeju dobrou chuť pokud zrovna jíte. my jedem zítra pro změnu na další pláž a zase jíst. tentokrát bbq rovnou na pláži. ale slibuju, že až pojedeme do vnitrozemí (blíže UBUD, resort MAYA) bude spoustu vyprávění o umělcích, barvách, místních drogách atd))

LIBAM bubeníčka.

a lásky, tý si važ. vzhledem ke stále silně působícímu jatlagu...

Tue, 17 Apr 2012 16:50:00 +0200

a lásky, tý si važ.

vzhledem ke stále silně působícímu jatlagu jsme se probudily až v půl 12, těla nás neposlouchaly a ztěží jsme do nich narvaly ten meloun k snídani. s jat lagem jsem bojovala vždycky a asi i navždy budu. vzhledem k tomu, že čím jsem starší, tím potřebuju víc spát, vyrovnávání se s posunem je horor. když je u nás půl 9, praha hlásí něco kolem 3-4 v noci a mezi náma je to strašný fungovat na bali v 9 s tělem v praze.

zaspaly jsme ovšem dneska jsme nic naplánovanýho neměly, jen jsme ležely, dočítaly knihy. já svůj poslední díl o dracích ze ságy co jsem začala číst před 10 lety (hele dyť sem malá ještě) a máma petra hoega, kterýho jsem si přivezla jako druhou literaturu. tak se jí zalíbil ,že jdu teda číst ten bestseller “FACKA”. takhle je to totiž se simonou pokaždý a jiný to asi ani nebude.

na oběd a projít jsme se šly na druhou polovinu pláže, už ne tu strašnou kutskou s australanama ale semyianskou, tichou, s operním zpěvákem a skupinou modlících se hinduistů při západu slunce na pláži. cestou jsme potkaly chrám a kočku. kočka na nás důvěřivě koukla a okamžitě věděla, že jsme její. oboje je na prvních fotách. co se týče chrámů jsem lehce opatrná. náboženství a posvátná půda ve mně budí respekt a já za žádnou cenu nechci narušovat ten klid, jakým působí. připadám si nepatřičně zatímco simča pobíhá od jednoho oltáře k druhému, jednou rukou přidržujíc si svůj sarong a druhou hladíc kočky.

dneska nic, pozítří se přesouváme na zbytek pobytu do ubudu a horského hotelu. ubud je plný umělců a je to centrum všeho dění na bali. chrámy, slavné balijské tance a spoustu barev.

chybí mi můj vlk.

ECHO BEACH, víno za 90 000 rupií, masáž dnes jsme si...

Mon, 16 Apr 2012 15:02:00 +0200

ECHO BEACH, víno za 90 000 rupií, masáž

dnes jsme si udělaly menší výlet. po včerejší zkušeností s jednou z nejnavštěvovanějších pláží v kutě jsme na doporučení recepční zajely na tichou ECHO BEACH cca 40minut od nás. na vysvětlenou- pláž v kutě připomíná bulharsko, všude jsou odpadky (ano je to indonésie a všeobecně se tu na čistotu moc nedá ale tohle je turistický odpad, pro mě ten nejodpornější). australští surgař jsou jednotlivě moc krásní ale pokud jsou ve skupinkách, moc už to zábavné není…je to hlučné, špinavé, opilé a zbytky přitažlivosti jsou opřene o kus dál v podobě prkna na kterym vlastně vůbec neumí ale za to má na rameni vytetovanou austrálii s přeoriginálním textem “I AM MADE IN AUSTRALIA”.

takže jsme jako správné pani na výletu vyrazily. simona si včera koupila klobou, který je velký asi jako ona, na mně připomíná jarmulku (co se divim?!) hned jak jsme dorazily na místo, zasedly jsme do místní restaurace vedenou přemilou paní. dostaly jsme místní polévku z kari a ryby s kousky rajčat, dalším chodem byl pak talíř krilovaných mořských dobrot s rýží a 3 druhy omáček. díky těm podle paní Suti zůstávájí balijští lidé dlouho zdraví a mladí. také nám vyprávěla o místní situaci- farmáři se svým živobytím jsou zatlačování více a více do středu ostrova. hodně obyvatel prodává svoje nemovitosti a půdu. bohužel neumí zacházet s penězi a tak poté co je utratí končí na dlažbě a jako levná pracovní síla pro hotely. turismus tu ovšem není jako jinde. většina lidí sem jezdí žít mezi domorodce pravý balijský pomalý život. měsíc v jednom podnájmu s koupelnou vyjde okolo 1 000 000rupijí (v převodu 1USD= 9 400). na ECHO beach často řádí tsunami a měly jsme štěstí protože jedna udeřila zrovna před 14dny a my mohly vidět relativně velké škody, které vlna způsobila na zdivu. paní Suti nás nakonec přemluvila k balijské kávě (regulérní turek) a zákusku (regulérní palačinka naplněná strouhaným kokosem se skořicí a medem). mile se s námi rozloučila, my nechaly štědré dýško. právě proto nás asi ovšem doběhla později, že jsme nezaplatily víno a to stojí 90 000 za obě (káva pro dva stojí 20 000). rozpačitě jsme zaplatily a trošku smutné, že jsme tak blbé jsme odjely zpátky do našeho seminyaku.

před odjezdem jsme se ještě podívaly bez sarongu (přísný zákaz vstupu do chrámu bez zakrytých nohou komentovala simča, že kdo všechno dodržuje, nic nezažije a neuvidí což je přesně ten zářný důkaz toho jaký má problém s autoritami jinými než je ona sama) do hinduistického chrámu a podivily se obětím, které neutále pokládají balijčané před dveře, na sloupky, oltáře (většinou pár lístků, vonná tyčinka a pár sušenek, mléko nebo sojovka).

teď mi přišla pani namasírovat záda a nohy, jdu upadnout do velmi hlubkého spánku. líbám sw!

FOTKY: vchody do jednotlivých apartmánů v našem KEMBALI,

brýle, hodinky, australani, hnusný pivo, mořský...

Sun, 15 Apr 2012 12:27:00 +0200

brýle, hodinky, australani, hnusný pivo, mořský dobroty

probudily jsme se ve 12 místního času, jat lag zafungoval. pak přišly pani na snídani, máma snědla obě vajíčka na tvrdo protože jí přišlo líto je odmítnout. normálně sní simča totiž jedno. pak jsme se šly podívat po černé pláži (černá kvůli popelu z ohnišť na kterých místníé vaří, klasická indonesie, co je hnusný, odpad, nebo hovna, šup s tim do moře), která je plná australských surfařů. krásný jsou. ale tenhle blog nejspíš sleduje můj kluk tak to nebudu dál rozvádět.

první fotka je pořízená ráno, je to pohled k našemu bazénu z mojí ložnice. druhá je pláž 5 minut od našeho příbytku KEMBALI- bali_villa_map_03.jpg na mapě je vidět kde jsme se cca většinu dne pohybovaly. dále jsme se SKVĚLE najedly v místní plážové restauraci s obrovskými barevnými slunečníky. ryby, sépie, chobotnice a krevety. MŇAM! největší lahoda tu je melonouvý fresh smíchaný s limetkovou šťávou. co se týče cen, je to tu něco jako za hubičku. žít se tu dá za minimum. jo a pro tátu jsem našla VESPA CLUB rovnou na BALI! NO FAKT TÁTO!

chybíš mi praho, já jsem prostě z evropy no.

jmenuju se Simona a mám to ráda velký, řekla si nejspíš, když...

Sat, 14 Apr 2012 20:51:47 +0200

jmenuju se Simona a mám to ráda velký,

řekla si nejspíš, když vybírala hotel. 24hodin na cestě, šílený přistávání, nejspíš mi protrhli moje bubínky protože nic neslyšim. a když řikám, že neslyšim, myslím tim jako že vůbec nic! díky korejští kapitáni….PF

dovezli nás do toho našeho resortu. máma asi opět nenávidí lidi protože to je vlastně celý uzavřený dvorek, s dvouma ložnicema. je už na tom s lidskou nenávistí tak špatně, že já mám vlastní ložnici?! ale celý týden tady budem chodit nahatý. to už víme obě a teď. dokonce i jíst budem u nás na “dvorku” a samy. myslim, že se tu asi hodně souloží jak by řekla máma. nic jinýho se tu asi dělat nedá.

akorát muj swc mi moc chybí.právě proto.